Tak jsem si jednou zkusila povídku z pohledu kluka..=DD celkem záhul..kluci jsou divní..xDD
Už je to rok, co umřela. A i přes to, vždy když jdu na hřbitov, k jejímu hrobu, jakoby žila. Jakoby tam stále byla.. Tam, pod tím bukem, na hřbitově, tam, kde leží pod tlustou vrstvou zeminy přežívá část jejího krásného ducha a zanechává dojem že tamtudy stále bloudí její mladá duše.
Je to příšerné.. Jeden den jí doprovázím domů a druhý se dozvím že vypadla z okna svého pokoje v druhém patře jejího domu. Myslel jsem že si vezmu žiletku a půjdu do té věčnosti za ní. Ale cosi mi říkalo abych to nedělal. A tak jsem tady, pod tím bukem, a hltám příchuť její přítomnosti.
Dnes je to přesně rok.. Přesně rok od doby, co zemřela spolu s ní i část mé duše.
Nikde na hřbitově není ani živáčka.
Jakoby mi chtěli dopřát chvíli ticha na přemýšlení.
Náhle se v křoví napravo ode mě cosi pohnulo. Už byla tma, a tak se mi prosím nedivte že jsem leknutím málem vypustil duši.. Asi ptáček.. pomyslel jsem si a nechal jsem to být. Pak se to stalo znovu. Ale na ptáčka v křoví to znělo mnohem.. no.. neohrabaněji. Jakoby tam bylo něco většího. Teď jsem dostal opravdu strach. Tady v Kanadě, kousek od Toronta se v divočině potulují různá zvířata. Naposledy jsem se podíval do houštin s nadějí že odtamtud vyletí orel, nebo cokoli jiného, neškodného. Místo orlích křídel jsem tam ale uviděl dva zářící body.. Zářily bledým, chladným světlem. Teď už jsem se nerozmýšlel, pohlédnul na hrob své lásky a vystřelil ke hřbitovní brance co mi nohy stačily. Ohlédl jsem se, jestli mě to náhodou nepronásleduje..
Ale ouha..
Místo krvelačného medvěda, nebo vlka, z houští vylezla postava, která mi každým rysem vysílala do těla jasný signál: Znáš mě!
Zastavil jsem se a vyčkával. Postava byla menšího vzrůstu a štíhlá.. Dlouhé vlasy.. Štíhlé a dlouhé nožky.. Byla to žena. Podle vzrůstu spíše dívka. Otočil jsem se a vydal se k ní..
"Nepotřebuješ pomoct?" zeptal jsem se jí.. Vypadala mladě a tak nějak zmateně, i když z jejího postoje vyzařovala sebedůvěra a ostražitost.
Podívala se na mě svýma zelenýma očima. Ty oči znám. Tolikrát jsem se topil v té zelené, která vypadá jako tráva na golfových hřištích.. Tolikrát jsem obdivoval ty husté černé řasy. To není možné.. Ale přesto. I kdyby nebyly vidět oči, poznal bych ten úzký a roztomilý nosík, nebo ty krásné, plné rty se smyslnou křivkou na horním rtu, nebo ty husté, dlouhé černé vlasy. byla to nepochybně ona. Amy, láska mého života.
Sladce se na mě usmála a narovnala se.. Bylo na ní cosi zvláštního.. Tedy kromě toho že má být už rok mrtvá ale stojí přede mnou jako den předtím než zemřela. Vykročila ke mě. Připadal jsem si jako v tranzu. Nemohl jsem dělat nic jiného, než sledovat její koketní chůzi. Pohupovala lehce boky a blížila se ke mně. Byla přesně taková, jakou jsem si jí pamatoval, ale vyzařovala z ní jakási nadpozemská krása.
"Dlouho jsme se neviděli.." řekla svým sametovým hlasem, který byl jako tekutá čokoláda.
"to...eh..ano.." nebyl jsem schopný ze sebe vydat ani hlásku. Co by jste taky čekali? Že budu extrémně výřeční?
Znovu se sladce usmála. Už byla u mě a prohlížela si mě. Pak se mi zadívala do oči a pohladila mě rukou po tváři.. Mimoděk jsem před jejím studeným dotykem ucukl.. Pak udělala ještě jeden dokonalý krok. Stoupla si na špičky a políbila mě. Tomu jsem neodolal.. Vjel jsem jí rukama do těch úžasných hebkých vlasů a líbal ji. Připadal jsem si jako v nebi. Nevnímal jsem ani to, že mě začala líbat na krku. Procitl jsem až když jsem ucítil prudkou bolest tam, kde mě líbala. Otevřel jsem oči. Byla doslova přisátá na mém krku, tam, kde jsem cítil bolest. Pak ta bolest skončila a ona se ode mě odtáhla. Rty rudé od mé krve, a zvlněné dravčím úsměvem.
"Přeješ si se mnou být navždy, lásko?" zeptala se mě sladce. Nebyl jsem schopný než jen přikývnout. Svět se se mnou točil a vnímal jsem už jenom to, jak se sama kousla ostrými špičáky do zápěstí a přiložila mi ho k ústům abych se napil. Pil jsem. Pak se svět ponořil do temnoty a já už necítil nic.
Probudil mne teprve zvuk bouchnutí dveří. Otevřel jsem pomalu oči. Všude kolem byla tma jako v pytli. Ale já jsem viděl. Viděl jsem všechno kolem. A viděl jsem i ji, jak stojí u zavřených dveří a spokojeně se usmívá.
"Vítej v mém světě.." pozdravila mne a já se pomalu zvedl. Začínalo mi to docházet.. Už nejsem mezi živými. Ale ani mezi mrtvými. Jsem nemrtvý. Jsem jako ona. Jsem upír.
BY CYXK.BLOG.CZ