Psala jsem to DOST rozzuřená..takže se nedivte..=D je to krvák..>D
Stála jsem na Trafalgaru, na jednom z největších náměstí v Londýně. Všude kolem mě se míhala světla od reflekrotů aut, od neonových světel ve výlohách obchod a on milionů dalších nepotřebných věcí.. Hruď mi svíral nepopsatelný vztek. Vztek na celý svět. A největší na tohle místo: Londýn. Na to místo, které se tváří jako poklidné a mírumilovné. A přitom je zahaleno rouškou mlhy, která skrývá krvelačnost a krutost v temných uličkách. No.. Já mám co říkat. Vždyť si sama dopřávám dva až pět lidí každou noc.
Sevřela jsem ruce v pěst a rozhlédla se. Nastal čas pomsty. Jsem dost stará na to, abych už uměla skvěle ovládat svoje Síly a také na to abych je dobře využila.
Začala jsem těmi světli. V jednu jedinou chvilku vypadla elektřina na celém Trafalgaru a náměstí se ponořilo do neproniknutelné tmy, protože jsem zvládla nechat zhasnout i reflektory aut. Bylo slyšet kovové řinčení jak do sebe auta nabourávala a vyděšené výkřiky plné hysterie. Nedalo mi to a musela jsem se smát. Když do mě nějaký človíček naboural, ihned jsem ho chytila pod krkem a přitiskla mu tesáky k hrdlu. A pila, a pila. A moje Síly s každým douškem narůstaly..a narůstaly.
Nakonec, když už tmou probíhalo jen pár lidí, jsem vyskočila na vrak auta a nechala světla opět rozsvítit. Jestli předchozí výkřiky nebyly dostatečně hysterické, tak ty co se ozvaly po spatření alespoň sta mrtvol a nabouraných aut byly hysterické až až. Musela jsem se usmívat. Slízla jsem pár posledních kapek krve, které mi ulpěly v koutcích úst, a silným hlasem jsem zakřičela snad na celý Londýn: "Jak ty, Londýne, na mě, tak já také na tebe!!"
Lidé, kteří ještě pobíhaly kolem se zastavili a zděšeně na mě pohlédly. Několik silně vypadajících mužů po mě skočilo aby mě strhlo ze střechy vraku, ale já je bez sebemenšího problému odhodila alespoň sto metrů dál. Pak se objevil. Věděla jsem, že se tu dřív nebo později objeví. Zděšeně se rozhlížel kolem až jeho oči, zelené jako jarní čerstvá a svěží tráva spočinuly v mých, chladně stříbrných. Doširoka jsem se na něj usmála a teatrálně se uklonila. Tohle nesnášel a já to věděla. Vždycky si hrál na hodného upíra. To zase nenávidím já. Teď zuřil, a já to cítila. Ale cítila jsem i to, že je příšerně slabí.
"Co to sakra děláš?!" Zařval na mě. Jeho hlas byl jako sluneční paprsek. Přenádherný, ale pro mě naprosto nepříjemný.
Zasmála jsem se a odpověděla: "To, k čemu jsem se zrodila." Můj hlas zněl jako ledový šíp, jehož hrot zajede snadno až do srdce, ať je sebechladnější. Jeho tvář se zkřivila vztekem ale také lítostí. Znovu jsem se zasmála. "Proč je lituješ Jesee? Vždyť jsou naše potrava! Jsou pro nás jako zvířata! Stejně dříve nebo později zemřou!" Rozkřikla jsem se na něj a rozzuřeně kopla do hlavy mrtvé ženy, která ležela u mých nohou. Mrtvola odletěla až k Jeseemu, který zděšeně ucukl.
"Ne Niky!! To ty jsi jako zvíře!! Nemáš ani trochu citu?!" Zařval. Myslím že kdyby mohl, plakal by. Jeho slabost mě děsně rozesmávala.
"Jsi slabí, Jesee. A to tě shazuje hluboko pode mě! Uvědom si to sakra! Ty nejsi stvořen k tomu, abys byl slabí! Ty bys měl být silný!!!" Odpověděla jsem mu a smála se. Pak se v něm cosi zlomilo a s tváří zkřivenou vztekem po mě skočil. Ale já ten večer vypila až moc krve, než aby nade mnou zvítězil. Ucukla jsem mu rychleji než mohl postřehnout. Ještě zatímco letěl jsem se dostala nad něj, chytila jeho slámové vlasy a zvrátila jeho hlavu dozadu. Měkce jsem přistála na nohách a on se mnou. Pak jsem mu zaryla zuřivě tesáky do hrdla a pila, až do poslední kapky. Jeho tělo bez života mi spadlo k nohám. Byla jsem naprosto šťastná. Večer Trafalgar, o půlnoci Londýn, zítra Anglie, a během týdne celý svět..
BY CYXK.BLOG.CZ




Comments
Tak to bylo masooooooo *o* krásnééé
Twl já zírám! to je úžasný! hej tys mě nezklamala! fantastický!!!!
[1]: [2]: Merci..*teatrálně se ukloní*