close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

March 2010

Jour, comme tout le monde. Darkness, Darkness, et l'obscurité une fois de plus!*

16. march 2010 at 20:29 | Nikyta* |  Her diary
Bonjour!
Takže..Netopýrčata..Škola, ku podivu, stále stojí. Divnéé... No..Teď jdu kreslit návrhy na postavy, páč budeme mít (zase) školní akademii, a učitel chce dát moje picty na samostatnej panel+postavičky týkající se divadla nad podium...Yeah!!!!
Tak já jdu kreslit..>D
Au Revoir!!


**Secret minuit** || 29. Díl: Traître?

16. march 2010 at 20:11 | Nikyta* |  **Secret minuit**
Když Lea na chvilku odešla, přitiskla jsem se ke Constantinovi. Nevím proč, ale měla jsem špatný pocit. Do teď se mi sice podařilo uchránit před Saurielem v mé hlavě všechny informace...Ale v tom to nebylo. Svraštila jsem obočí a rozhlédla se kolem.
"Půjdu se podívat za eL.." Řekla jsem nakonec. Upíří rychlostí jsem vyběhla schody a zaklepala na dveře Leyina pokoje.
"eL..To jsem já..Můžu dál?" Nic. Jen ticho. Stiskla jsem kliku. Bylo odemčeno a uvnitř nikdo. Jen na nočním stolku ležel dopis. Nebyl ale určený mě. Oči se mi zastavily u otevřeného okna. Unesl ji někdo?! Vyklonila jsem se z okna. V tu chvíli se ozvalo kvílení pneumatik a černý mercedes vyjel z garáže. Vytřeštila jsem za ním oči. Takže..Lea utekla?!
Vzala jsem dopis a sešla po schodech. Cítila jsem v sobě strach, prázdnotu a chlad. Copak nás vážně opustila?! Když jsem vstoupila do obýváku, ostatním okamžitě došlo, že něco není v pořádku. Beze slova jsem došla k Erikovi a podala mu dopis. Přelétl ho očima. Jakmile jeho oči přejely poslední řádek, zorničky se mu rozšířily. Přelétl řádky očima ještě jednou. Ve tváři se mu nejdříve usadila zlost. Pas bezmoc. A nakonec absolutní smutek. Bylo vidět, že má co dělat aby nezačal plakat. Já se za top nestyděla. Po tváři mi sjela první slza.
"Co se děje?" zeptala se potichu Alison.

**Secret minuit** || 28. Díl: Armée de terre, ou une paire de vampires incompétent?

16. march 2010 at 18:40 | Nikyta* |  **Secret minuit**
"Halo? Jennyfer? Tady Constantin..Pamatuješ se na....Jo...Aha...Hm...Čau." Constantin rozzuřeně zmáčkl tlačítko pro ukončení hovoru."Tss...Ta mrcha mi pořád dává za vinu smrt toho jejího ghůla.." Podotkl jízlivě a podíval se na seznam aby vytočil další číslo.
V druhém křesle seděla Lea s Erikem. Erik si právě s úsměvem odškrtl další jméno. Všichni jim zatím vyšli. Všichni zatím souhlasily. A na mém a Constantinově seznamu? Zatím vyšla jedna - Any.
Rozčíleně vymačkal další číslo a zvedl si mobil k uchu."Ahoj Samme. Tady Constantin. Jo..Jo Constanin Savio. Hele..potřeboval bych od tebe vyplatit těch deset tisíc..Aha...ty je nemáš? Ale mohl bys mi je vrátit jinak.. Ne..Nemyslim krev tvojí ghůlky.." Obrátil oči vsloup,"Ale máme tady problém s jedním starým upírem. Jo..Jo potřebovali bychom pomoct. Pomůžeš? Super!" Zářivě se usmál, tím nejdokonalejším úsměvem, a odškrtl si druhé jméno v seznamu."Díky Samme moc. Jo a hele..Kdybys znal ještě někoho, vem ho sebou. Jsme na mém letním sídle. Ok...Zatím se měj." Zavěsil a s tím samým úsměvem se na mě podíval."Super. Můj známý Samm přijede." Oznámil s neskrývaným nadšením.

Loin de cette planète..*

15. march 2010 at 21:06 | Nikyta* |  Her diary
Bonjour
Tak netopýrčata... Dnes jsem jaksi..Ehm..Jak se tomu říká? Groggy. Poslouchám svůj new playlist (Korni, Evanescence, Within Temptation, Avenged Sevenfold) a snažím se na nic nemyslet. Jde to ovšem dooost blbě..=/ Hlavu mam doslova přecpanou.
Poslední dobou usínám při svíčkách. Uklidňuje mě to zlatavé světlo a vůně (mám s vůní růží z Ikey...>D).
Momentálně čtu knížku od Bulgakova, Mist a Markétka. Boží dílo. Fakt doporučuju. Pak mi na stole čeká druhý díl Vampýrské akademie - Mrazivý polibek.. Ta mrška Alison už to má dočtený..!=D Jinak škola OK..=) Kluci...Pořád stejný svině..=.= kámoš mi dneska propíchnul kružítkem víčko od pití, takže jsem to musela vypít jinak by mi to vytelko do tašky..idiot..
Au Revoir!


**Secret minuit** || 27. Díl: Recherche

15. march 2010 at 19:28 | Nikyta* |  **Secret minuit**
Vyprávěli jsme Dimitrijovi a Alison, co jsme slyšeli ve zprávách. Dalo by se říct, že všichni jsme se těšily na noc. Myslím že dokonce všichni ze stejného důvodu. Výhoda byla i to, že tři ložnice (nechápu na co jich tu má Constantin tolik, ale teď se to hodí) jsou v naprosto jiných částech domu.
Nakonec jsme se shodli a tom, že zítra dáme dohromady seznam upírů, co známe a začneme svolávat provizorní armádu. Ale teď jsme se všichni rozešli do ložnic, pořádně si užít svých protějšků (bylo dosti vidět, že Lea s Erikem se vyloženě nemohou dočkat až budou o samotě. Faktem je, že zatím neměli možnost).

**Secret minuit** || 26. Díl: Mission: Dimitrij

15. march 2010 at 14:49 | Nikyta* |  **Secret minuit**
Dnes jsme jeli všichni jedním autem. Nenápadnou škodovkou odněkud z Čech, kterou měla Lea zaparkovanou poblíž pro případnou potřebu. Teď se hodila skvěle.
Míjeli jsme náměstí vesničky, která leží kousek od Constantinova sídla. Hned a kraji davu stála ta stařena. Ihned jak mě uviděla v okýnku, začala se třást. Vypadala jakoby měla záchvat. Roztřeseným prstem ukazovala na naše auto, které pomalu jelo po cestě k domu a cosi vyřvávala, ale to jsem neslyšela. Zastavily jsme před vchodem. Podle předem domluveného postupu jsme s Leou na rychlo prohledali myslí celý prostor. V horním patře jsme ucítily dvě mysli. Dimitrij a...Claire. Ta zrádkyně.

**Secret minuit** || 25. Díl: Way out

14. march 2010 at 21:06 | Nikyta* |  **Secret minuit**
Když jsme se pořádně přivítali, začali jsme přemýšlet, co teď.
Já navrhovala obživení pár mrtvolek, a zkusit prohrabat se - zamítnuto. Odčerpalo by mi to příliš moc síly.
Alison navrhla, abychom zkusily hrabat sami - zamítnuto naprosto všemi, bez diskuze.
Leu pak napadlo, abychom nejdříve zkusily prohledat okolí, jestli tu není nějaký průduch. Bingo! Constantin našel malou puklinku v zemi nad námi. Po několika Erikových hodech lebkami, které byly poblíž, se podařilo otvor dostatečně rozšířit. Kluci se dohodli, že nejdřív Erik vyzvedne na ramenou Constantina, pak dostanou nahoru nás, a nakonec vytáhneme Erika.
Plán byl uskutečněn na jedničku. Když jsme ale stanuli na hřbitově, Uvědomily jsme si, že to šlo až podezřele dobře. Obezřetně jsme se rozhlíželi kolem.
"Poblíž je rodinná garáž s auty." Řekl zamyšleně Constantin. Okamžitě jsme se k ní vydali. Lea měla cestou připomínky, že to budou nějaké rakve na kolečkách, nebo pohřební vozy. Kdepak.
Já jsem si vybrala krásné Porsche Turbo 911 (líbí se mi od doby co jsem viděla New Moon..jaká ironie..) v černém. Vedle mě nasedl i Constantin. Alison naskočila do stejného auta, jako mám já, jenže ve žlutém (Twilighterka..) a Lea s Erikem téměř na stejno nasedly do černého cabrioletu Mercedes Roadster SLR. Constanin starostlivě pohladil Porsche ve kterém jsme seděli po kapotě a pohlédl na mě.

**Secret minuit** || 24. Díl: Réunion dans le noir

14. march 2010 at 20:01 | Nikyta* |  **Secret minuit**
Podlomily se mi kolena a já klesla na zem. Slzy mi tekly po tvářích v proudech a z hrdla se mi ozývaly hlasité vzlyky.
Pak jsem uslyšela křupání štěrku. Poplašeně jsem se rozhlédla, i když jsme věděla že v takové tmě uvidím jen... tmu. Kroky se zastavily.
Pomalu jsem se postavila a utřela si slzy. Nasála jsem vzduch do plic. Do nosu mě bouchl pach tlejících mrtvol. A pak voňavka Chupa-Chups.
"Alison?!" Vykřikla jsem.
"Niky!!!!" Vyvřískla Alison nadšeně a rozběhla se. Myslím, že mě chtěla obejmout, ale minula a plázla s sebou na zem. "Zase iluze?!" Zanaříkala.
Pomohla jsme jí rychle na nohy."Ne.. Ty jsi iluze..?!" Věděla jsem, že ta otázka zní fakt pitomě, ale nedalo mi to.
"Ne!" vykřikla nadšeně a objala mě. Sykla jsem bolestí."Co..Co je?!" Zeptala se poplašeně a odtrhla se ode mě.

**Všechno se ztrácí..**

14. march 2010 at 0:17 | Nikyta* |  Povídky
~Utápím se v depresi, takže se nedivte....;)

Nad mou hlavou se vznášela temná oblaka. V dálce hřmělo. Na mé tváře dopadaly první kapky. Moře hluboko pode mnou rozzuřeně a zlověstně dunělo a bublalo. Jakoby vědělo, co chci udělat.
Tady, na útesech, vál vítr mnohem silněji než dole v údolí. Moje vlasy barvy mléčné čokolády za mnou vlály jako závoj, společně s bílými šaty.
Přemýšlela jsem. Mělo cenu skákat? Ne.. Špatná otázka.. Existuje-li osud, proč si vybral zrovna mě?! Proč jsme se tedy musela narodit, bylo-li mi předurčeno takovéhle utrpení? Existuje-li Bůh, proč nechává jedu ze svých oveček takto trpět? Existuje-li dobro, kde je?! Existuje-li světlo...proč tápu ve tmě?
Ano. Mělo cenu skákat. Jedině takhle můžu nechat tu ránu, díky které mám srdce v půli aby se zahojila. Jedině takto, můžu zahnat bolest. Utrpení. Muka.
Ano. Chci to skoncovat. Nemá cenu žít ve světě bez Něj. Nemá cenu žít ve světě, kde všichni jen předstírají. Kde nesmí existovat důvěra, protože když je někdo důvěřivý, naletí. Kde neexistuje ani kapka lidského soucitu. Kde existuje jen krutost a nenávist. Kde vládne moc. Peníze. Povrchnost.
Ano. Bolí to. A proto, proto s sebou stáhnu na dno i jeho. Za to, co mi provedl.
Můj pečlivě sepsaný dopis teď nejspíš leží na nočním stolku v mém pokoji. Pečlivě složený, napsaný, jak nejlépe umím. Ale.. Možná že ho už mamka našla. Možná ho už čte.
Možná už čte... Možná už čte ty řádky bolesti a smutku.. A možná mě pochopí. Možná také ne. Ta slova si pamatuji nazpaměť. Na druhém řádku, v třetím slově jsem udělala hrubku.
Třeba čte první větu..'Milá maminko.. Vím, že to pro tebe bude těžké, ale musím. Já už to nezvládnu.'..Možná čte poslední..'S láskou, na věky, Suzie.'..A možná..Možná ještě uklízí. Ještě ani nezačala. Nebo sedí na posteli a pláče.
Je tolik možností. Bohužel, pro mě je tu jen jedna. Jedna jediná.
Až si maminka přečte, celý dopis o zradě.. O tom, jak se její dcera zamilovala do někoho, kdo lásku k ní jen předstíral, aby si s ní zahrál krutou hru, a v konci jí krutě opustil, o největším tajemství, toho zrádce.. O tom, že zabil.. Půjde na policii..? Nebo poběží sem, aby se mě pokusila zastavit..?
Už prší. Kapky dopadají do mých vlasů. Na má ramena. Na ruce. Na oční víčka. Odtud stékají dolů k bradě. Ne.. To nejsou kapky. To jsou mé slzy. Mají slanou chuť. Nadechnout se. Naposledy. Ten krásný, svěží mořský vzduch. Slaný podtón v něm. Vůně trávy a šeříku, který kvete kolem. Zvuky.. Zvuk hromu kdesi v dálce. Ptačí zpěv. Burácení vln rozbíjejících se o kamennou stěnu útesu. Šumění větru. Krásné tóny houslí, které vždy vykouzlí moje maminka. Zvuky kapek dopadajících na střešní sklo mého okna. Barvy. Temně modrá barva moře přede mnou. Sytě zelená tráva pod mými chodidly. Temně šedá barva nade mnou, na obloze. Fialová barva kvetoucích šeříků.
Ano. Stojí za to zemřít. A ne..nestojí za to, žít dál. Nechci. Nezvládla bych to.
Vnímám trávu pod svými chodidly. Můj poslední krok.
Už v podstatě necítím nic. Jen rychlé proudění větru a podivný pocit v žaludku z pádu. Poslední nádech a výdech. Poslední dotyk deště a větru. Všechno bude pryč. Všechno se ztratí.

**Secret minuit** || 23. díl: Prisonnier

13. march 2010 at 23:49 | Nikyta* |  **Secret minuit**
Probrala jsem se velmi pomalu. Když jsem otevřela oči...Neviděla jsem nic. Byla jsem v naprosté tmě. Jsem už mrtvá? Jestli ano, je to pěkně debilní. Neuvěřitelně mě bolí moje zlomená ruka. Copak by po smrti měla něco bolet?! Můžu dokonce i dýchat.. Kdepak..Nebudu mrtvá. Bohužel. Tahle noční můra ještě neskončila.
"Halo?! Je tu někdo?!" Vysoukala jsem ze sebe. Hlas se mi zlomil a já se rozkašlala. Takhle to nepůjde. Po třech (po zlomené ruce jsme těžko mohla lézt) jsem začala prohledávat okolí. Na zemi bylo hodně kamínků, které mě bodaly jako miniaturní dýky do dlaně a kolenou. Po chvilkách jsem se zastavovala a pátrala zdravou rukou po okolí.
Odhadovala jsem své plahočení se tak na patnáct minut, když jsem narazila na cosi velkého. Rozpoznala jsem rysy postavy. V duchu jsem zajásala, i když to klidně mohl být... Radši jsem nemyslela na to, co všechno to může být za obludu. Zacloumala jsem s tím a ozvalo se přidušené heknutí. Rukou jsem nahmatala obličej a profackovala toho spáče.

**Secret minuit** || 22. Díl: Chase

13. march 2010 at 15:16 | Nikyta* |  **Secret minuit**
Měla jsem v hlavě zmatek. Jednak, té ženy..a pak..neslyšela jsem JEHO. Obvykle se smál mým myšlenkám, a tak.
Sakra..že by vzal vážně v potaz mojí myšlenku že bych dala cokoli za to, kdyby toho nechal?! Zrychlila jsem. Claire mě okamžitě chytila za ruku a stáhla mě zpět.
"Co děláš?!" Vyjela na mě.
"Mám špatný pocit.." Ani jsem nedořekla. Claire se na mě podívala ostrým pohledem a přimhouřila oči.
"Ne, ne, ne. Ty nikam nepůjdeš.." Sykla.
"Co se to tam děje?!" Zařval Constantin, který nás už zřejmě očekával. Uslyšela jsem zvuk jeho kroků. Claire zasyčela, trhle sebou a díky šibalství, kterým Kiasyd disponují, podtrhla Constantinovi nohy, aniž by se ho dotkla. Pak se podívala zpět na mě, znovu zasyčela a zmizela.
Obrátila jsem se a běžela k mému druhovi. Pomohla jsem mu vstát.
"Co se sakra stalo?!" Zachrčel rozzuřeně.
V hlavě se mi ozvala Lea..Tenkrát říkala: Nevěř nikomu...

**Secret minuit** || 21. Díl: Trapped

13. march 2010 at 11:57 | Nikyta* |  **Secret minuit**
Ozvala se rána. Lea omdlela. Asi toho na ní už bylo moc.. Chtěla jsem k ní jít a proplesknout ji, ale Erik zvolil probuzení alá Šípková Růženka. Když nepomohl polibek z pravé lásky, přinesl někdo sklenici vody a polili jsme ji. To už zabralo lépe.
"Ježiši...Já....Co se to.." Zmateně se rozhlížela kolem. Když si srovnala v hlavě, kde vlastně je, zmučeně vydechla.
"Nechceš si jít odpočinout?" Navrhla jsem. Už toho na ní bylo zřejmě opravdu moc. Těkla jsem pohledem k Alison. Stále byla v objetí svého nového mazlíčka, s přiblble spokojeným výrazem, smíseným se strachem.
***
(Nikoli z Nikyiných vzpomínek)

Morcotulco vstoupil na sluncem zalitou louku, očekávaje příjezd sluhy svého pána. Cath se už blížila na koni.
"Jek to šlo?" Zeptal se elf.
"Dokonale. Všechno vyšlo báječně. Je tady něco nového?" Zeptala se Cath a seskočila z koně. Morcotulco zavrtěl svou plavou hlavou. "Dobrá. Sleduj, co se děje. Pán ti pak dá to, co tak dlouho chceš."
Elfovi se až zatočila hlava radostí, když si představil Lillith ve svém objetí. Přikývl a dovolil si ještě jednu otázku:
"Nevíš kdy by měl Pán přijet?"
"Ještě si musí něco zařídit v tom domě. Myslím že se to týká toho zrádce Erika..Ale nevím to jistě. Každopádně by se to dnes večer mělo trochu pohnout." Znovu naskočila na svého ryzáka a mávla mu,"Dávej pozor!" Křikla na něj a zmizela v hlubinách lesa.
Elf ještě chvilku stál na louce a rozhlížel se po jarní scenérii lesa. Pak se otočil a vydal se k obydlí, kde žil Alex společně s Lillith. Už z dálky byl slyšet pláč právě narozených dětí.
***
Leu doprovodil nahoru do pokoje Erik. Přišlo mi, že se v jeho výraze cosi změnilo. Pro jistotu šla s nimi nahoru i malá skupinka upírů Giovanni, která zde zůstala, spolu s Alison i jejím druhem.
Claire zamyšleně hleděla z okna. Mhouřila oči ve světle slunce a namotávala si pramen blonďatých vlasů na ukazovák.
"Nechcete se pohádat? Bylo by to úžasné zpestření!" Ozvalo se mi v hlavě. Dala bych nevím co za to, abych ho dokázala ignorovat. "Vážně bys za to dala cokoli?" Zeptal se okamžitě. Zaúpěla jsem a Constantin na mě obrátil ustaraný pohled.
"Už zase ho slyšíš?" Zeptal se bezbarvým tónem hlasu. Pouze jsem přikývla a těžce se posadila do křesla.
"Jak daleko je odsud vesnice?" Zeptala jsem se pomalu.
"Pár minut po cestě...." Ani nedomluvil. Okamžitě se zamračil."Myslíš že bych Tě nechal jít samotnou?!" Zeptal se ostře. Pokrčila jsme rameny.
"Potřebuji si pročistit hlavu."
"To je v pořádku. Půjdu s ní." Ozvala se Claire.
Constantin ještě chvilku váhal. Lehce jsem ho políbila a slíbila, že budeme za chvilku zpět. Rezignovaně vydechl a svolil.
Když jsme byly před domem, usmála jsem se na Claire, která si zrovna nasadila sluneční brýle (lidem by byly její oči bez bělma podezřelé). "Díky Claire."
"Za málo. Navíc..už mám taky celkem hlad." Usmála se."Je to jen kousek." Dodala a vykročila po štěrkové cestě.
Za pár minut jsme dorazily na trh. Byla neděle, a tak tu bylo lidí habaděj. Po chvilce se k nám přitočila jakási stařena. Bylo a ní vidět, že to v životě neměla lehké. Ale když promluvila, její silný a čilý hlas naznačoval pravý opak.
"Slečny!! Pojďte sem. Musím vás varovat! V tom domě," ukázala bradou k našemu domu, který byl vidět na kopci v dálce,"číhá veliké nebezpečí!" Páni..muselo to z toho domu vážně přímo sálat, když to věděla i ona..
"Jistě paní..Uklidněte se." Pravila Claire s úsměvem."Dáme si pozor." Stařenu jsme nechaly kdesi v houfu lidí za sebou a šli jsme si hledat jídlo.
Přibližně za pět minut už jsme mířily k domu. Ale pak jsme si všimly, že poblíž je jakýsi shluk několika lidí. Na něco se dívali.
Přišli jsme blíž. Ležela tam jakási dívka. Nedýchala. Vedle ní klečela ta stařena a bezmyšlenkovitě cosi mlela, o domě, nebezpečí a stínech. Když nás uviděla, bleskurychle na nás ukázala kostnatým ukazováčkem.
"Upír!!! To ony!!! Ony za všechno můžou!! Přivedli to sem!!! Upíííír!!!!!" Vřískala děsivým hlasem. Nečekali jsme na reakci ostatních a tak rychle, jak jsme mohli jsme se vytratily.
Co byla ta ženská zač?! Věděla o upírech. Věděla, že něco, nebo spíš někdo přišel spolu s námi. Věděla, že ten dům na kopci, je plný upírů. Teprv pak jsem si vybavila tu dívku. Byla bledá a neslyšela jsem tlukot jejího srdce. Na sto procent v ní nezbývala ani kapka krve.

**Secret minuit** || 20. Díl: Confused

12. march 2010 at 20:15 | Nikyta* |  **Secret minuit**
Rozhlédla jsme se po místnosti. Všichni měli zcela nečitelný výraz. Snad jen Constantin s Erikem měli ve tváři zbytek zmatení a strachu.
Podívala jse se na Leu. S očima plnýma zmatení a...Nenávisti se dívala na Cath.
"Kde si se tu objevila ty mrcho jedna?! Vždyť jsem tě zabila!!" Začala najednou, přemožena vztekem a rozladěností, řvát na Cath.
Tak se jen zle zasmála a pak poněkud zmateně pohlédla na mě. Zamračila se a pomalu promluvila:
"Hmm..Divné..Myslela jsem že tebe už dostal ze scény.." Okamžitě mi naskočilo před oči naše setkání v koupelně a v mé ložnici. V hlavě se mi ozvalo cosi jako pobavený smích. Začalo toho být na mě moc.
"Sklapni!" Neudržela jsem se a to slovo na ni doslova vyvřískla. Smích v mé hlavě zesílil.
Ucítila jsem čísi ruku na svém rameni. Constantin.
Lea těžce oddechovala. Už jsme viděla před očima situaci, kde na Cath skáče a rve jí za živa srdce z těla.
"Být tebou, nic nezkouším. Mám vám něco vyřídit." Pronesla Cath s teatrálním, naprosto přiblblým úsměvem. Věděla jsem, že ON poslouchá, a tak jsem se neudržela s poznámkou:
"To sis nemohl vybrat někoho kdo má mozek?" Smích v mé hlavě se na chvilku zastavil, ale pak ještě zesílil.

MUHAHA!!!!>DDDD*

12. march 2010 at 12:23 | Nikyta* |  Her diary
Bonjour!!!
Muhaha..jsem totálně happy..!!!^^
Dneska jedu s maminou do města..Budu mít zřejmě nový tenisky+tričko..>D
nooo...a přibližně za 14 dní jedu do Prahy...DO NOSFERAT SHOPU!!!!! A tam budu moct nechat 2000kč..>D a možná i víc..!!!!!! Yahooo!!!>DDDDDD
Au revoir, Vaše, naprosto šťastná, Nikyta

**Secret minuit** || 19. Díl: l'incertitude

11. march 2010 at 17:27 | Nikyta* |  **Secret minuit**
Dřív, než jsem se stačila vzpamatovat, mě Lea čapla za ruku a řekla, že potřebuje jít ven.
Constantin začal okamžitě protestovat. Cítila jsem ale, že je to důležité, a tak jsme jen přikývla. Věděla jsem ale, že je to nebezpečné. Až moc..
Lea, stále mě držíc za ruku se mnou vystřelila na hřbitov. Tam jsem se jí vysmekla.
"Leo! Co se sakra děje?" Vyrazila jsem ze sebe.
Začala mi promítat různé obrazy, kterými mi jasně dávala najevo, abych nekecala a šla s ní. Otráveně jsme se rozhlédla a vykročila.
"Budu i potřebovat, abys mi pomohla vyhrabat kosti.." Řekla nenuceně. zarazilo mě to, ale řekla jsem si, že to určitě ještě vysvětlí..
Znovu se zastavila až u náhrobku hlásající letopočet 1560-1590.
Ukázala k náhrobku hlavou.
"Mohla bys mi oživit tuhle mrtvolu?" Otázala se mě.
Otráveně jsem k ní přistoupila, a neodpustila jsem si poznámku:
"Začínáš mi s tímhle lést na nervy.." Ale natáhla jsem k náhrobku ruku. Ze zmrzlé země se začala vyhrabávat slonovinově bílá ruka, a za ní i tělo. Lea ke kostlivci přistoupila a sejmula lebku.
Díky, tohle jsem potřebovala,"Usmála se na mě. Měla jsme ta trochu chuť na ní toho kostlivce poštvat..ale pouze jsem nechala kosti zase spadnout na zem."Tak a teď k tomu, co jsem ti chtěla říct..."
Začala vyprávět, co se doopravdy stalo. O tom, že byla za pravým Alexem v osadě elfů, kde žije Lillith. Dal jí dopis. Přeříkala mi celý dopis nazpaměť:
"Drahá Leo, zřejmě došlo k tomu, čeho jsme se obával. V posledních dnech se ke mě donesly zprávy, týkající se naše společenství. A však tyto události se až příliš dotýkají i světa lidí.
Nejsem si zcela jistý, kolik pravdy je na těch pověrách, ale zřejmě víc, než bych si přál.
Podle zpráv zřejmě do Francie přijel jeden z mocných upírů, který se po dlouhá léta schovával...Niky netuší proč.
Nyní se potvrdilo několik zpráv, které jeho přítomnost potvrzují. Není zcela známo, co se chystá udělat, ale je zaznamenáno několik útoků na silné a mocné upíry, na nichž byla spáchaná diablerie, končící smrtí. Zřejmě ji k něčemu využívá. Povětšinou za sebe nechává jednat své přisluhovače, a tak není jeho podoba zcela známá.
Myslím, že šel i po tobě. Proto na sebe vzal moji podobu, aby se k tobě dostal (i proto jsem musel odjet, kdyby se chtěl zbavit důkazů o jeho podvodu). Mám obavy, že půjde i po dalších členech vaší skupiny... Měj se stále na pozoru a věř jen sobě! Tvůj přítel, Alex.". Když domluvila, čelist mi poklesla.
"A ...tu kost...potřebuješ na co?" Vysoukala jsme ze sebe a zavřela pusu.
Pozdvihla Lebku mírně do vzduchu a zacvakala jejími zuby.. Zbláznila se?! Nemá k těm mrtvolám žádnou úctu?!(i když já mám co říkat..) A začala:
"Chci vytvořit Kost lží, abychom se přesvědčili, že uvnitř domu není někdo, kdo se Saurielem spolupracuje. Při pronesení lži lebka pomalu černá a samotná lež se vymaže z paměti dotyčného. Jen doufám, že tam nebudou lhát všichni, protože to by nám jedna lebka nestačila.." Pokusila se o vtip. Já osobně, jsem na tohle moc nespoléhala..Ale i přesto jsem pronesla několik slov na souhlas.
Opřela se zády o náhrobek, "Erik teď vyrábí Hrot nečinnosti." Pouze jsem se pousmála a poslouchala dál,"Až budu hotova se svými rituály, pomůžu mu, ale určitě jich nezvládneme moc. Každopádně budeme potřebovat příjem čerstvé krve."
Přikývla jsem."To zařídím."
"Ještě mě napadlo, že bych mohla na okna používat Ochranu proti upírům.." Řekla Lea zamyšleně, když jsme šli zpět k domu...Pak ještě dodala:
"Prosím tě, zatím to Constantinovi neříkej," Dotčeně a podrážděně jsem na ni pohlédla, "Ne že bych mu nevěřila, ale pochop! Tam vevnitř, " ukázala roztřeseně na dům, "je jeho rodina, jeho klan. Nemůžeme vědět, čeho je schopen pro ně udělat." Nadechla jsem se, abych vyřkla několik námitek, ale položila mi ruku na rameno, se slovy:
"Niky! Já tobě důvěřuju. Proto jsem se taky rozhodla ti tohle říct. Mám ve zvyku lidem a upírům nevěřit, ale ty ses stala moji kamarádkou. Pokud mu tedy věříš a jsi si stoprocentně jistá jeho plnou oddaností k tobě, tak mu to tedy řekni, ale tak, aby vás neslyšeli ostatní, dokuď nepoužijeme tohle!" Ukázala znovu na lebku.
Poslední slova byla pravdivá... Ale už jsem nic nenamítala. Byly jsme u domu.
Hned jak jsme vešli v hlavě se mi rozezněl smích. Byl tu..!!!! Pořád tu byl! Věděl co chce Lea udělat? Ovšem že to věděl....
Jako důkaz mých slov Lea zaúpěla. Lebka, kterou držela v dlani jí kousla do prstu. Začala rukou zuřivě mávat ve vzduchu.
"NIKY!!!! Co blbneš?! Nech toho!!!!!"Křičela na mě.
"Já to nedělám." Pronesla jsem k ní se zasmušilým výrazem.
Bouchla rukou o zem a lebka odskočila. Promnula si ruku a pohlédla na mě s tázavým výrazem v očích. Přikývla jsem. Věděla jsem, co se jí honí hlavou. Zmučeně vydechla.
Constantin nás už čekal na úpatí schodů a nervózně klepal nohou o zem.
Jakmila nás uviděl, ulevilo se mu, ale ve tváři bylo stále vidět napětí.
"Máme hosta.." Promluvil. Hrklo ve mě..Má snad na mysli jeho?!
Vykročila jsem s Leou po boku za ním, do obývacího pokoje. Okamžitě jsme obě ztuhli na místě. V jednom z křesel seděla Cath.
Sladce se na nás usmívala a okamžitě zašvitořila:
"Páááni! Jak ráda vás zase vidím!!"
Poklesla mi čelist. Co se to tu sakra děje? Ghúlové, které jsem na vlastní oči viděla umírat obžívají, kdosi dokáže proniknout do mysli aniž by hnul nervem v obličeji, Paříž, má milovaná Paříž, a s ní i celá Francie se stává útočištěm upírů a vlkodlaků z celého světa......!!
Co bude dál? Zombie ovládnou svět?!

Diaberie- pití upírovi krve jiným upírem


**Secret minuit** || 18. Díl: Vulnérables

11. march 2010 at 16:36 | Nikyta* |  **Secret minuit**
Dívala jsem se do potemnělého pokoje. Dnes jsem tu nespala sama. Vedle mě ležel Constantin a spokojeně oddychoval. Vedle něj ležel Erik s Leou, zaklesnutí i ve spánku do sebe, pak Alison a Claire. Já jediná ještě nespala.
Trápila mě myšlenka na to, že teď mohou být všichni kvůli mě v průšvihu. Byla jsem si jistá, že ten neznámý upír si teď bude chodit pro krev často. Ale ne jenom pro krev. Také pro informace. A dostane je, pokud bych dopadla jako dneska. Když jsem se přestala soustředit.
Ještě jednou jsem pohlédla na ostatní. Lea měla oči dokořán, a prázdným pohledem se dívala z okna. Sykla jsem na ni a otočila hlavu ke mě.
"Myslela jsem že už spíš." Zašeptala.
"Já o tobě taky.." Odpověděla jsme jí také šeptem,"..Poslyš Leo...Ty toho víš víc, než jsi mi řekla..co?" Nečekala jsme ale na odpověď. Bylo mi to jasné."Ale vím proč. ON by to zjistil. A ani nechci abys mi toho říkala víc. Jen...Máte podezření, kdo by to mohl být?"
Chvilku mlčela a pak pomalu odpověděla:
"Dávej si pozor na všechny. Nevíme, kdo to může být. Ale má komplice. A ti můžou být všude." Zakončila. Zmučeně jsem vydechla.


**Secret minuit** || 17. díl: Le cimetière et ses secrets

10. march 2010 at 20:16 | Nikyta* |  **Secret minuit**
Stály jsme jednoho rozbitého náhrobku. Bylo poměrně chladno, ale mě bylo dobře, ačkoli jsem měla pouze volné, splývaví černé šaty a lehké balerínky.

Constantin mi obtočil jednu ruku kolem pasu a druhou rozmáchle ukázal kolem.
"Tady, jsou všichni naši příbuzní.. Už od třináctého století.." Pronesl zamyšleně, ale na tváři se mu mihl letmý úsměv.
Zaujatě jsem se rozhlédla. Ohromný prostor, opravdu, bez mála asi dva kilometry čtvereční byly posety kříži a náhrobky. Některé kříže byly nakloněné na stranu, jakožto i některé náhrobky byly puklé, nebo z nich zbývaly už pouhé pahýly.
Na několika místech se tyčil holý, temný strom.
Po hřbitově byly také rozmístěny hrobky různých velikostí. Mohl by se tam skrývat kdokoli, napadlo mě.. Třeba tajemný, blonďatý upír, který má teď v těle pořádnou dávku mé krve.. Neznámo proč se mnou začal cloumat vztek.

Rien n'est en soi ni bonne ni mauvaise. Cela dépend de ce que vous pensez.*

10. march 2010 at 19:30 | Nikyta* |  Her diary
Rien n'est en soi ni bonne ni mauvaise. Cela dépend de ce que vous pensez.
~
Nic není samo o sobě ani dobré, ani špatné. Záleží na tom, co si o tom myslíme.
(W. Shakespeare)

Achjo...Dneska žádná pitva, chauves-souris...=DD Pouze nudné drbání barvení vlasů a hudby..=DD Skvělý kroužek pro milovníky zvířat co?=DD
No...Každopádně páni zedníci, co dělali lino jsou už pryč. Na chodbách to vypadá jako někde v obýváku..=.=
Stěny oranžovo-žluté, a hnědé lino (náhražka plovoucí podlahy?).
Chybějí už jenom křesla a TV... Třeba to ještě dodají..Oo
No..dneska možná napíšu další díl povídky. Cejtím se jako Niky, když byla napadená tím upírem - jako v tranzu..^^

...Le diable.....
A nezapomeňte..Peklo je prázdné!
Démoni jsou mezi námi..

**Secret minuit** || 16. Díl: Problèmes au paradis?

10. march 2010 at 19:14 | Nikyta* |  **Secret minuit**
Jak jsme se tam rozhlížela po místnosti, spatřila jsem Leu s Erikem. Oba se rozzuřeně dívali na skupinu upírů Tzimisce, kteří jim pohledy opětovaly. Ne, ne.. Tohle nedopadne dobře. Musíme se co nejrychleji rozhoupat jinak se pozabíjíme navzájem.
Constantin mi položil ruku na rameno.
"Promiň..Ale ten pes tě trochu.. Zasmradil." Špitl mi do ucha tak, že jsem to opravdu mohla slyšet jen já. Až teď jsem si všimla že někteří upíři v mé blízkosti krčí nos.
Dovedl mě do koupelny a přinesl oblečení (z mého bytu..).
Vlezla jsem si do vany, napuštěné až po okraj horkou vodou. Zavřela jsem oči. Přála jsem si na chvilku od toho všeho odplout, jako nečistoty z mé kůže..