Zmateně jsem se rozhlédla kolem. Potřebuji výš. Je tu hrozně moc lidí.. V duchu jsem zaúpěla, a vběhla rychlostí blesku zpět do uličky. Požární schodiště.. Měla jsem štěstí. Joshua se na mě nechápavě díval, ale následoval mě nahoru.
Když jsem stanula na střeše, chtěla jsem na něj zařvat aby zůstal, kde je.
Pak jsem to uviděla. Na protější střeše. Stály tam asi čtyři postavy. Okamžitě jsem poznala tu jednu. Tu, která mi tolik chyběla. Constantin. Stál po Erikově boku a díval se na Leu a Alison, které stály naproti nim.
Okamžitě s sebou trochu trhl. Rychle jsem sešplhala po schodech, aby mě neviděl. Nevěděla jsem proč, ale měla jsem pocit, že je důležité překvapení. Stále jsem nemohla vědět, jestli není on tím nebezpečím.
Joshua pode mnou zaúpěl. Šlápla jsem mu na ruku. No co..zasloužil si to.
"Désolé.." Sykla jsem a uvolnila jeho ruku.
"Co se sakra děje?" Nahnula jsem se k němu a výhružně sykla:
"Buď zticha..!"
"Ok..Ale řekni mi, co se tam děje.." vyrazil ze sebe šeptem. Zmučeně jsem vydechla, a popolezla vzhůru.
Okamžitě jsem ztuhla leknutím.
"Nechceš pomoct sweetheart?" Constantin mi podal ruku, s jaksi triumfálním úsměvem. Super. Bylo po překvapení. Nerozhodně jsem se dívala na jeho ruku, kterou jsem po té ale přijala. Vytáhl mě na střechu a postavil na nohy, naproti sobě. Pohladil mě svou ledovou rukou po tváři a hladovým pohledem se mi zadíval do očí.
V tu chvíli ve mě pominula i ta nejmenší pochybnost. Nevím proč. Věděla jsem jedno: On to nebezpečí není. Nemůže být. Nesmí být. Nedokázala jsem si představit, že bych o něj přišla. Byl jako.. Jako diamant, který najdete na silnici, a nadevše ho máte rádi.
Joshua za mnou si nervózně odkašlal a přerušil tu krásnou chvilku. Měla jsem sto chutí vykopnout dozadu, a shodit ho tak do popelnice, která stála pod požárním schodištěm. Ohlédla jsem se na něj. Stál přímo za mými zády. Muselo to vypadat divně.. Z jedné strany dokonalý, sexy upír a z druhé strany, sice pěkný, ale smrdutý vlkodlak..... Bože... Jako Twilight.. Ošila jsem se a pohlédla na Constantina. Nasupeně se díval na Joshuu.
Pak jsem si vzpomněla na naší situaci.
"Kam jsi to zmizel?!" Zeptala jsme se ho rozzlobeně.
"Šli jsme pro pomoc.. S Any tu máme ještě nějaké přátele."
"Aha..." Stručně jsem mu vyložila, co říkala Lea o Alexovi.
"A to si jako myslíš, že ti řekla všechno?!" Podivil se.
Teprv teď mě to trklo. Jak jsem mohla být tak pitomá?! Jistě že mi neřekla všechno!!! Zřejmě si všiml změny v mém pocitovém rozpoložení a nenuceně se ušklíbl.
"Tak vidíš hlupáčku." Něžně mě políbil do vlasů. Připadala jsem si jako malé dítě. Ta představa se mi rozhodně vůbec nelíbila!
Vysoukala jsem se z jeho rukou a pohlédla mu přes rameno. Ostatní už tam nebyly.
"Jsou v úkrytu." Řekl neurčitě, chytil mě kolem pasu a vykročil směrem ke kraji střechy. Pak se zarazil a otočil hlavu Joshuovým směrem,"Můžeš běžet pse.. O ní je postaráno."
Nečekal ani na odpověď, a už jsme běželi, ruku v ruce.
***
Byl to ohromný, starobylý dům. Abych řekla pravdu, vypadal jako dům hrůzy , které jsou k vidění na poutích. Na zubovou z tmavých cihel, a velkými okny se tyčil les křížů - hřbitov.
To by bylo zombie..Pomyslela jsem si. Tcs.. Už jsem uvažovala jako Malkavianka. Zavrtěla jsem nad sebou hlavou a vykročila za mým průvodcem.
Uvnit jsem se nestačila divit. Bylo to tu podobně zařízené, jako u mě doma.
"Věci z tvého bytu jsou v jedné z horních místností." Vykulila jsme na Constantina oči. 'Věci z mého bytu..'?! Oni mi vyklidily byt, a nanosily to sem?!
Nevěděla jsem, jestli se mám zlobit, nebo se ptát jak to stihly, za tam krátkou dobu.
Zasmál se mému překvapení a dovedl mě do obývacího pokoje.
Seděla tam celkem obsáhlá upíří společnost. To, co mi bylo jasné na první pohled bylo, že Lea a Erik jsou jediní Tremere v místnosti.
Sedělo tu velké množství Tzimisce, zřejmě Constantinova a Anyrosina rodina, několik Giovanni, kteří si mě s letmým úsměvem prohlíželi, v koutě se krčilo asi pět příslušníků klanu Nosferatu a Samedi (dokonalá společnost - neuvěřitelně odporní Nosferatu společně s tlejícími mrtvolami..), sedělo tu ještě pár Malkavianů a u okna seděli tři z klanu Kiasyd.
U těch tří jsem se zastavila pohledem. V záři měsíce, který svítil do místnosti oknem, u kterého seděli dával jejich křídově bílé pleti namodralý odstín. Jejich černé oči bez bělma se dívali kamsi z onoho okna. I když seděli, poznala jsem, že mají tak dva metry - všichni. Byly to dva muži, a jedna žena. Znovu jsem se rozhlédla.. Tedy..co z tohohle bude..?!




Comments