Stály jsme jednoho rozbitého náhrobku. Bylo poměrně chladno, ale mě bylo dobře, ačkoli jsem měla pouze volné, splývaví černé šaty a lehké balerínky.

Constantin mi obtočil jednu ruku kolem pasu a druhou rozmáchle ukázal kolem.
"Tady, jsou všichni naši příbuzní.. Už od třináctého století.." Pronesl zamyšleně, ale na tváři se mu mihl letmý úsměv.
Zaujatě jsem se rozhlédla. Ohromný prostor, opravdu, bez mála asi dva kilometry čtvereční byly posety kříži a náhrobky. Některé kříže byly nakloněné na stranu, jakožto i některé náhrobky byly puklé, nebo z nich zbývaly už pouhé pahýly.
Na několika místech se tyčil holý, temný strom.
Po hřbitově byly také rozmístěny hrobky různých velikostí. Mohl by se tam skrývat kdokoli, napadlo mě.. Třeba tajemný, blonďatý upír, který má teď v těle pořádnou dávku mé krve.. Neznámo proč se mnou začal cloumat vztek.
Měla jsem vztek na toho upíra, ale především sama na sebe. Jak jsem se jenom mohla tak snadno podvolit?! Ještě nikomu, ze zdejších upírů se to nestalo!! Proč až mě?! Stiskla jsem ruku v pěst.
Constantin si všiml té změny v mém chování a přitiskl mě k sobě pevněji.
"Nechceš si jít odpočinout?" Přikývla jsem, ačkoli jsem na sto procent věděla, že jakmile budu v pokoji sama, otevře se okno, ve světle měsíce spatřím rychle se blížící stín a pak.....
Odvedl mě nahoru. Zůstal se mnou v pokoji, a znepokojeně se díval z okna. Vklouzla jsem do svého oblíbeného pyžama (Volné, staré kalhoty a černé úplé tílko).
Prohlédl si mě, usmál se a pomalu se zeptal:
"Nepotřebovala by jsi nové pyžamo?"
Odmítavě jsem zavrtěla hlavou. Tohohle pyžama, svých conversek, přívěsku, který mám už nevím jak dlouho a svého stříbrného prstenu s rubínem bych se nevzdala za celý svět (vím, jsou to takové malichernosti..ale přesto...).
Políbil mě na dobrou noc, a ještě jednou vyslal znepokojený pohled k oknu, na který chvilku zkoumavě a podezřívavě hleděl. Pak se otočil a odešel. Slyšela jsem jeho pomalu utichající kroky.
Nelehla jsem si. Jen jsem se posadila, přikryla si nohy a opřela jsem se o polštáře za mými zády.
Instinkt mě neklamal. Po pár minutách, se otevřelo okno.
Uprostřed místnosti stanul tentýž, vysoký muž.
Zatla jsem zuby a obrnila se psychickou hradbou.
I v všudypřítomném šeru jsem viděla, jak ke mě pozdvihl hlavu a na jeho krutých rtech se objevil úsměv. Stejně krutý, chladný, nelítostný...
Cítila jsem, jak mi naskočila husí kůže.
"Snad by ses nebála?" Pronesl zatraceně svůdným a sexy hlasem. Zaryla jsem nehty do dlaní. Cítila jsem, jak se mi dobývá do hlavy. Ale já mu to nedovolím!
"Nebála. Ale venku je docela chladno." Nadhodila jsem.
"Ále nepovídej. Před chvilkou ti to nevadilo." On mě sledoval!! Málem jsem se přestala soustředit, jak mě vyvedl z rovnováhy."Ještě chvilku...a mám vyhráno." Broukl, opět tím hlasem.
Znovu mi přejel mráz po zádech. Nesmím se přestat soustředit. Bum...Další náraz do mé mysli. Nebylo to o moc lepší, než kdyby mi jednu vrazil.
Nemohla jsem začít volat o pomoc. Nemohla. Byl by to důkaz mé slabosti. A hlavě - přestala bych se soustředit. To jsem nechtěla. Pak bych prohrála.
Rychle, tak rychle že jsem to sotva postřehla, byl u mě. Rukou mi stiskl krk, a přitiskl mě k polštářům za mnou. Naklonil se k mému uchu.
"Bum.." Ve chvíli, kdy to řekl - další náraz do mé mysli. Takže on slyší myšlenky..ale nevidí obrazy z minulosti.. To co musí zůstat skryto, skryto zůstane. Přikývl. Super..pomyslela jsem si.
Dostala jsem nápad. Ruka mi vylétla k té jeho a pokusila jsem se ji odtrhnout od svého krku - neúspěšně. Wraiths....Wraiths... Při každém úderu mého srdce, jsem slyšela tohle slovo, jakoby mi ho někdo šeptal zevnitř do ucha. Sípavě se zasmál a zavrtěl hlavou. Pak chtěl ještě něco říct, ale jaksi mu to nešlo.
Teď jsme se usmála já.
Přinutila jsem ho, aby stáhl svou ruku a já se mohla zhluboka nadechnout.
Ale něco mi uniklo. Něco, co rozesmálo zase jeho. Povolila jsem. Přestala jsem se soustředit. Prohrála jsem.
Okamžitě po mě skočil. Shodil lampičku z nočního stolku, která se rozbila na kousky s hlasitým zařinčením. Cítila jsme jeho dech, u svého ucha.
"Za tohle zaplatíš..kdyby ses nebránila, nebolelo by tě to....tolik." Zasyčel mi výhružně do ucha. Ale zrovna ve chvíli, kdy se tesáky blížil k mému hrdlu se otevřely dveře a dovnitř vpadl Constantin, Lea, Alison, Claire a Erik.
Neznámí upír se okamžitě zvedl a bleskurychle zmizel.
Zatímco ke mě všichni přiběhly, pokoušela jsem se popadnout dech.
"Zase on?!" Vypískla Alison a vystrašeně přeběhla k oknu. Chvilku hleděla ven, a pak ho zavřela.
"Tohle není dobré.." Pronesla zamyšleně Lea.. A měla pravdu. Tohle není dobré.




Comments
To máš pravdu- není to dobré. Jak mám sakra stíhat dopisovat svůj pohled, když píšeš jak nadopovaná fretka
