Probrala jsem se velmi pomalu. Když jsem otevřela oči...Neviděla jsem nic. Byla jsem v naprosté tmě. Jsem už mrtvá? Jestli ano, je to pěkně debilní. Neuvěřitelně mě bolí moje zlomená ruka. Copak by po smrti měla něco bolet?! Můžu dokonce i dýchat.. Kdepak..Nebudu mrtvá. Bohužel. Tahle noční můra ještě neskončila.
"Halo?! Je tu někdo?!" Vysoukala jsem ze sebe. Hlas se mi zlomil a já se rozkašlala. Takhle to nepůjde. Po třech (po zlomené ruce jsme těžko mohla lézt) jsem začala prohledávat okolí. Na zemi bylo hodně kamínků, které mě bodaly jako miniaturní dýky do dlaně a kolenou. Po chvilkách jsem se zastavovala a pátrala zdravou rukou po okolí.
Odhadovala jsem své plahočení se tak na patnáct minut, když jsem narazila na cosi velkého. Rozpoznala jsem rysy postavy. V duchu jsem zajásala, i když to klidně mohl být... Radši jsem nemyslela na to, co všechno to může být za obludu. Zacloumala jsem s tím a ozvalo se přidušené heknutí. Rukou jsem nahmatala obličej a profackovala toho spáče.
"Heh?! C...Co se to děje?!" Vyhrkl rozrušeně Erik a ohnal se kolem rukou. Zasáhl mě ho čela.
"Jau!!!! No jasně!! Bouchni si ještě jednou!!" Zakvílela jsem. Nervy jsem měla už dost chatrné a abych pravdu řekla, už jsem měla i celkem hlad.
"Niky?! Jseš to ty?!" Začal rukou hmatat ve vzduchu a tak tak minul mojí zlomenou ruku.
"Jo.. Jsem... Prosím tě pozor... Ten hajzl mi zlomil ruku.." Postěžovala jsem si a odsedla si kousek dál, aby mě do ruky nebouchl.
"Jasně..Sorry... Uh..Bolí mě hlava.."Zaúpěl."Je s tebou ještě někdo?"
"Ne. Ale pokud se najdou eL s Constantinem, uslyšíme to." Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Erik se mezitím zřejmě posadil. Oči mi pomaloučku přivykaly na ohromnou tmu kolem. Rozeznávala jsem obrysy.
"Cože?! Oni jsou tu taky?! Co se stalo tam nahoře?!"
Stručně jsem mu řekla, co se stalo. Když jsem se dostala k části, kdy jsem viděla Alison upadat k zemi vedle sebe, tiše zaúpěl.
"Takže jsme tu všichni.."Povzdychl si."Měli bychom se pokusit najít ostatní." navrhl po chvilce. Přisvědčila jsem a oba jsme se, on po čtyřech, já po třech, vydali kamsi do tmy.
***
(Nikoli z Nikyiných vzpomínek)
Lillith probudilo hlasité klepání na domovní dveře. Políbila svého synka a dcerku na čelo a šla otevřít. Před dveřmi uviděla svého dobrého přítele Morcotulca.
"Mantúlië, Morcotulco! Co Tě sem přivádí?" Pozdravila ho s úsměvem. Zpoza stromů za plavovlasým elfem se vynořily tři silní, vysocí upíři, kteří kolem Lillith propluli do domu."Co se to děje?! Co chtějí?!!" Vyhrkla Lillith zděšeně.
"Neboj se má drahá." Utěšoval jí Morcotulco a jemně jí pohladil po vlasech."Všechno bude dobré, uvidíš."
Upíři mezitím vyvlekli vzpírajícího-se Alexe před dům.
Morcotulco chytil Lillith kolem pasu, když chtěla svému muži pomoci."Kam ho vlečou?!" Křičela už se slzami v očích.
"To bude dobré.." Šeptal jí tiše do ucha Morcotulco.
Upíři i s Alexem zmizeli dvojici z očí. Lillith neměla tušení, že jejího muže vlečou k na rychlo zhotovenému popravišti s katem, který již drží v rukách Hrot nečinnosti, který ukradl Erikovi v hrobce.
(Děkuji Lee za nápad s Hrotem..=D)
***
Cestou jsme narazily na několik kostlivců. Odmítala jsem se jich dotýkat, nebo je oživovat. Věděla jsem, že to ubírá sílu. Erik si ze mě jenom dělal srandu. Idiot.
Byla jsem vážně neskonale vděčná, když jsem narazila do čehosi, co okamžitě začalo nadávat.
"Alison!!!!" Zajásala jsem a zdravou rukou jí objala kolem krku.
"Cože?! Niky?!" vyrazila ze sebe Alison a také mě objala.
"Alison?!" Ozval se Erik.
"Eriku?!" Zeptala se Alison. Tohle bylo...Fakt divné. Samé otázky..
"Co kdybychom se..Trochu hnuli?" Zeptala jsem se a pustila Alison. Oba souhlasily. Teď jsme vedle sebe, v řadě, lezli tři.
Kdyby někdo najednou rozsvítil, a proti nám sedělo moře diváků, začali by se na sto procent smát.
Pak jsme cosi uslyšeli. Byly to rozzuřené hlasy. Okamžitě jsme oba hlasy poznali.
"Co tím chceš říct?! Že za všechno můžu já, že jsem ho milovala?!"
"Samozřejmě!! Tahal jsem ho snad do společenství já?!"
"Constantine!!!! Leo!!!" Zavřískala jsme nadšeně do tmy a postavila se na nohy. Dál jsem už běžela.
Zachytil mě až kdosi, kdo si mě pevně přitiskl k sobě.
"Niky.."Šeptl mi do ucha děsivě známý hlas a kolem se rozlehl smích. Okamžitě jsem ho od sebe odstrčila.
"Eriku!!" Zařvala jsem. Žádná odpověď. Jen jeho smích.
"Tys...Tys na to skočila! Že bych vás dal tak blízko sebe...No teda.." Smál se dál, a dál...
Moje nervy už to nevydržely. Do očí mi vhrkli slzy. Začala jsem pomalu couvat. Byla jsem sama. Nevěděla jsem, kde jsem. Bylo tu jen nebezpečí. Jeho smích ke mě přiléhal jako zvuk oceánu, když jste v jeskyni. Strašlivý. Vzdálený, ale přesto děsivě blízký. Začala mi naskakovat husí kůže."Ale no tak..Snad bys neplakala." Ozval se mi přímo u ucha. Už jsem neměla sílu ani ucuknout. Nešlo to. Prostě.. Jsem tam stála. Čekala jsem, kdy ucítím jeho tesáky ve svém krku a v duchu se loučila se vším, co jsem milovala.. s Paříží.. Francií.. Svým bytem.. Constantinem.
Leč... Smrtelný útok stále nepřicházel. Zmateně jsem zdravou rukou prohledala okolí. Nikde nikdo. Opět sama. Sama, uvězněná.



