"Ššš...ššš....To bude v pořádku Nik.." Constantin mě pohladil po tváři a já prudce otevřela oči. Ode dne, co Lea odjela jsem měla každou noc příšerné noční můry. Nebylo to nic určitého. Pouze tma, strach a děs. Každou noc jsme křičela hrůzou, která mě doprovázela ve snu. Erik, stále neskonale zdrcený, se kvůli tomu odstěhoval do jednoho pokoje k Alison a Dimitrijovi. Spal tam na gauči. Constantin mě vždy probouzel těmito slovy, jako záchvěv světla v nekonečné tmě, z nočních můr a zůstával se mnou vzhůru dokud jsem únavou neusnula. Dnes jsem ale už spát nemohla. Dnešek byl den 'D'.
Dnes jsme měli sraz s ostatními upíry. Problém byl ale v tom, že tu nebyla Lea, a tak mohli ti upíři, které sem dostala ona, v klidu a pohodě odejít. Jenomže to by mohl být problém pro nás.
"Musíme už vstát..že?" Zeptala jsem se ho s nevelkým nadšením. Pouze jsem cítila, jak přikývl. Povzdychla jsem si a posadila se. Posadil se i on a políbil mě.
"Všechno bude v pořádku. A o Leu ne neboj. Ona se o sebe postará..Určitě měla nějaký důvod, proč odjet." Připomněl mi a povzbudivě se usmál. Úsměv jsem mu nejistě oplatila a vstala jsem.
Oblékla jsem si na sebe džíny a černé tričko s dlouhým rukávem. Venku začíná bouřka. V dálce hřmí, a ačkoli je deset hodin ráno, obloha je potažená černým závojem mračen nasáklých dešťovou vodou. Pro jistotu jsem na sebe hodila ještě černou mikinu s kapucí. Vlasy jsem si jednoduše stáhla do culíku. Constantin už stál oblečený ve dveřích a pozoroval mě. Když jsem k němu došla, vzal mě za ruku a vyrazily jsme na snídani.
Sluha stál, jako každé ráno u linky a naléval krev do dvou dalších hrnečků. Erik už seděl nad vlastním hrnkem a smutně do něj koukal. Bylo mi ho neskonale líto. Nechápala jsem, proč nás Lea opustila. Bylo to divné samo o sobě, ale ještě divnější bylo, že opustila jeho. Vím, jak jí na něm záleželo.
Když jsem vešla do kuchyně, zastudila mě zem pod neobutými chodidly. Povzdychla jsem si a oznámila jsem že si jen doběhnu pro boty.
Otevřela jsem dveře naší ložnice, vešla dovnitř a zabouchla za sebou. Jakmile jsem vstoupila, zastudil mě v plících vzduch. Pohlédla jsme k oknu. Neviděla jsem však nic, než ledové, modré oči, které se ke mě rychle blížily a napřáhnuté ruce s ostrými drápy. Pak už byla jen tma.
***
Pomalu jsem otevřela oči. Nade mnou se skláněl Constantin s naprosto vyděšeným a zaskočeným pohledem v očích. Ještě jednou jsem mrkla, abych zaostřila. Když jsem ale oči znovu otevřela - nic. Viděla jsme stejně neostře, jako před tím. Co se sakra děje?!
Nasála jsem vzduch. Cítila jsem jen chladnost vzduchu. Kde jsou ksakru všechny pachy? Vůně krve, kterou sluha dole připravuje, Constatinova vůně, kterou jsem vždy tak milovala?
A co zvuky? Proč neslyším všechno, co se děje venku, v přízemí i na tomto patře?!
Chtěla jsem rychle vstát, ale jen jsem se neohrabaně, pomalu zvedla. Otočila jsme tvář k zrcadlu a málem jsem sebou znovu praštila. Z plochy zrcadla na stěně na mě koukala narůžovělá tvář, s kruhy pod očima a malým uhrem na levé straně brady.
"Co se to..." Pak jsem si vzpomněla - modré oči. Je to jen iluze...Určitě!! Nemůže mít přeci takovou moc, aby mě proměnil zpět v člověka..!!! Nebo..ano?!"Tohle je iluze...že jo?!" Vyhrkla jsem nešťastně a otočila jsem se na Constantina. Jen vyděšeně zavrtěl hlavou.
Znovu jsem vyděšeně pohlédla do zrcadla. Přejela jsem si jazykem po horních zubech. Nic. Žádné přečnívající tesáky.
Strnule jsem se na sebe dívala.
Constantin ke mě zezadu přešel a políbil mě na krk.
"Je tu možnost..." Odmlčel se. Věděl, že vím, co tím myslí. Otočila jsem se k němu a rozhodně přikývla. Bylo mi jasné, že má psychická síla mi vydržela do teď, takže s novými disciplínami moc problémů nebude. Ostatní stály na druhé straně místnosti. Alison valila oči na můj obličej. Byla stejně zaskočená, jako já. Bylo to vidět i na klucích, i když Erik měl stále pohled zastřený zoufalstvím.
"Nebudeme o tom muset dávat Rodným..nebo tak?" Zeptala jsem se napjatě. Constantin stiskl rty k sobě. Zamyslel se. Pak mu vysvitlo v očích. Okamžitě vytáhl mobil.
"V čechách mám přítele. Je stále člověk, ale má přesné informace o Rodných." Vysvětlil a vytočil číslo.
Umím Francouzsky, Anglicky, Italsky a trošičku česky. Takže jsem mu jakž takž rozuměla. Ptal se ho, kde teď rodní jsou. Pak si na papír na stolku načmáral číslo a s poděkováním zavěsil. S úsměvem se k nám otočil.
"Mám na ně číslo." Svitla ve mě naděje a radost. Takže... No.. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych se ještě teď mohla stát příslušnicí jiného klanu. A už vůbec ne klanu Tzimisce.
"Haló? Bartemiusi! Tady Constantin. Ano.. Podívejte.. Máme menší problém. Máme tu jednoho mocného, starého upíra. Ano.. Vím že vy se nestavíte na ničí strany v těchto válkách... Ano..." Odmlčel se.."Jistě. Potřeboval bych svolení k jednomu uchvácení. Ano..Uchvacoval bych sám...Ano..Jistě." Zářivě se usmál." Skvělé! Děkuji..Au Revoir!" Rozloučil se a zavěsil. Pak se otočil k nám."Zařízeno." Přelétl pohledem ke mě.
Jeho pohled říkal jasně: Jsi připravena?



