**Secret minuit** || 47. Díl: Retour .. Une tristesse.

30. march 2010 at 19:36 | Nikyta * [Tzim] * |  **Secret minuit**
Seděla jsme v letadle, v první třídě, a upíjela víno. Za pár minut budeme přistávat v Paříži..Vyzvednu jedno schované auto, a pak - domů.
Letadlo už začalo sestupovat. Za pár minut jsem už jela po dálnici v autě, které jsem měla schované pro nouzové situace.
"Počkej, až tě uvidím!!" Zamručela jsem rozzlobeně na Mala v hlavě. odpověděl mi pouhým chichotáním.
Zabrzdila jsem na příjezdové cestě. Přišlo mi to tu..Jiné. Došla jsem až ke dveřím a vzala za kliku - nic. Zamčeno. Zazvonila jsem a vyčkávala.
Za dveřmi se ozvaly kroky a tlumené hlasy. Pak se dveře pomalu otevřely a ve škvíře jsem uviděla Leu. Když uviděla i ona mě, vykulila oči, a otevřela docela. Vrhla se mi ke krku a objala mě. Rameno už vypadalo v pořádku, jelikož s ním zacházela jakoby bylo zdravém.
"Jéžíš Leo!! Co se děje?!" Vyhrkla jsem. Byla jsme pryč jen pár hodin ne?
"Co se děje?!" Zopakovala užasle a pohlédla na mě se stále vykulenýma očima. "Byla jsi pryč týden!! Nediv se, že jsem vystrašená!!" TÝDEN?! Teď jsme na ni vykulila oči já. Za ní se objevil Erik, který se ke mě taky vrhnul, a objal mě.
"Jsem rád, že ses vrátila Niky!! Kam jsi zmizela?! Co se stalo?!" Ptal se a objel pro změnu eL. Kde jsou ostatní?!

"Já...On..Malcolm.." Nebyla jsem schopná slova..co se vlastně stalo? "Poslal mě do Finska..Já... Vždyť jsem byla pryč jen pár hodin..!" Dodala jsem vyděšeně.
"Ne ne. Byla jsi pryč týden." Oponovala Lea a Erik souhlasně přikývl.
Znaveně jsem vydechla a převyprávěla jsem jim všechno, co se stalo. Pak jsme šli do domu. Rozhlédla jsem se po Constantinovi - nic.
"Kde je Constantin?!" Zeptala jsem se trochu vyděšeně. Lea rozpačitě přešlápla..
"Víš..On odjel. Hned druhý den, co jsi zmizela ty." Tohle bylo příliš. Typovala jsem, co se stane dřív. Jestli dřív omdlím, nebo se dřív rozbrečím. Na štěstí jsem omdlela.
***
Probudil mě pach, na který jsem si poslední dobou ale už stačila zvyknout. Pootevřela jsem jedno oko. Na kraji mé postele seděl Joshua. Potajmu jsem doufala, že mu v jediném okamžiku zbledne kůže, narostou dlouhé černé vlasy a oči naberou medově zlatou barvu. Nestalo se. Povzdychla jsem si a otevřela obě oči. Joshua si zřejmě oddychl a vykouzlil milý úsměv.
"Jsem rád že už jsi vzhůru." Poznamenal, poněkud rozpačitě. Abych řekla pravdu, nebyla jsem zrovna nadšená, že sedí na mé posteli, když jsem měla jen své oblíbené tričko a spodní prádlo. Přitáhla jsem si peřinu trochu víc nahoru a změřila si ho pohledem. Bohužel, zdá se, že se to opravdu všechno stalo. Constantin je možná na vždy pryč. Slzy se začaly drát na povrch a já přidušeně vzlykla. Joshua byl zřejmě obeznámen s celou situací, a tak jen útěšně stiskl mou ruku ve svých dlaních. Teprve teď jsem si všimla, že mě držel celou dobu za ruku.
Klika cvakla a ve dveřích se objevila Lea s Erikem.
"Už je ti líp?" Zeptala se Lea. I když nebylo, přikývla jsem. Bylo jí jasné, že mi není líp ani v nejmenším, a tak se posadila do křesla u mojí postele. Joshua trochu provinile stáhl svou ruku a pohlédl na Leu.
"Mám dojít pro krev?" Zeptal se, jakoby to byla samozřejmost. Lea přikývla a Joshua pomalu odešel. Střelila jsem tázavým pohledem po eL.
"Dával ti krev z kelímku, zatímco jsi byla v bezvědomí." Teď jsem se všimla, že slunce, které se  v dobu mého příchodu teprve odlupovalo od východu, teď zapadá v lázni teplých odstínů barev do horizontu na západě.
"Aha.." Broukla jsem a posadila se. Připadala jsem si jako po narkóze. Bylo mi nesmírně smutno. Myslela jsem, že to byla skutečná láska. Jenže...nejspíš jen z mé strany..? Kdo ví.
Dveře se znovu otevřeli a do pokoje vešel Joshua s kelímkem v jedné ruce, z kterého se kouřilo. Vůně krve byla cítit po celém pokoji. Vděčně jsem kelímek přijala a lačně ho vyprázdnila.
"Díky.." Poděkovala jsem mu tiše.
"Není za co." Odvětil s úsměvem a znovu se usadil na postel. Za jeho přítomnost jsem teď byla vděčná. Sice jeho přítomnost doprovázel i smrad. ale na ně jsem si už časem našeho soužití zvykla natolik, abych ho dokázala ignorovat.
Pohlédla jsem na Leu a Erika. Proč můžou mít oni štěstí? Vím že jsem asi závistivá.. Nebo tak.. Ale přijde mi to nespravedlivé.
Ne..! Okřikla jsem se v duchu. Jsem prostě unavená. Musím si odpočinout.
"Ehm.. Chtěla bych se trochu prospat..kdyby to nevadilo.." Pohlédla jsem na ně. Všichni rychle souhlasily a opustily můj pokoj. Zabočila jsme se do polštářů a už se chystala pustit slzy na povrch, když jsem uslyšela vrznutí dveří. Otočila jsem k nim hlavu.
"Kdybys něco potřebovala, křikni.." Pousmál se Joshua a znovu zmizel. Pousmála jsem se a zachumlala se do peřiny. Pak jsem už začala hořce plakat a po nějaké době jsem vyčerpáním a smutkem usnula.
 

1 person judged this article.

Comments

1 Netty Netty | Web | 30. march 2010 at 19:49 | React

Tyjo..to bychom se mohly někdy sejít:D :)

2 Netty Netty | Web | 30. march 2010 at 19:52 | React

Netty Pleštilová
(nesměj se prosím tomu příjmení:D)

3 Tenny Tenny | Web | 30. march 2010 at 20:51 | React

Jajaj,nestíhám číííst:D:D:D
Shit! xD
pardon..xD

4 Hanzer Hanzer | 31. march 2010 at 19:09 | React

parada :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement