Otevřela jsme oči. Budík mě probudil uprostřed divného snu. Padala jsem z děsivé výšky na kameny. Ale nedopadla jsem.. Propadla jsem se jimi, jakoby to byla jen divná voda. Ale padala jsem dál.
Promnula jsme si oči a zamáčkla budík.
"Em! Máš na stole čaj!" Ozval se hlas mé matky. Zněl děsně. Jelikož nás nedávno opustil táta a vzal s sebou mého bratra, kterého měla matka radši než mě, dost jí to vzalo. Navíc ukradl skoro všechny peníze, takže jsem musela vydělávat i já občasnýma brigádama.
Vydrápala jsem se z postele a nohama vklouzla do bačkor. Seběhla jsem schody a usmála se na mamku. Byla jako vždy pobledlá, kruhy pod očima a samotné oči vypadaly jako skleněné. V ruce třímala jako vždy láhev vodky. Tuhle její novou závislost jsme nenáviděla.
"Mami.. Já si to dopiju až to trochu vychladne.." Zamumlala jsem a šla zpět do pokoje. Nemám chuť se na ni dívat, takhle po ránu. Připravím se do školy.. Matka mezitím odejde do práce.. Pracuje jako servírka v jednom špinavém baru.
Vytáhla jsem první džíny a tričko, které jsme viděla a hodila to na sebe. Pak jsme přešla k zrcadlu. Prohlédla jsme si svou tvář. Hnědé, rovné vlasy mi zplihle vysely kolem bledého obličeje s propadlýma, unaveně vypadajícíma očima. Děsně jsem se změnila od doby, co táta odešel. Zavzpomínala jsem na zdravě vypadající pleť, zářivé vlasy, krásné oči.. Pokusila jsem se vybavit si ten vzhled v zrcadle, místo téhle příšery. Děkovala jsem své fantazii, které zřejmě zapracovala. Obraz na ploše zrcadla se totiž začala vážně měnit na původní podobu, kterou jsem měla před čtrnácti dny. Povzdychla jsem si a čekala, až se ta iluze vytvořená mým mozkem rozplyne a nastoupí zpět krutá realita. Nestalo se. Mé já z doby před dvěma týdny mi vracelo pohled zpoza zrcadla. Zamračila jsem se, spolu s mým odrazem. Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Odraz se ale ani nehnul. Co se tu děje?!
"Dej mi ruku Emily.. Pojď do lepšího světa." Promluvila ta holka, o které jsem si do teď myslela že je jen mým odrazem. Zrcadla přeci nemají mluvit!! Dole bouchly dveře. Matka je pryč. Zrovna teď?! Promnula jsem si oči a znovu pohlédla na zrcadlo s přáním toho, že tam budu opět jen já.
Ze zrcadla na mě vyděšeně koukaly nevýrazné, propadlé hnědé oči lemované hnědými vlasy. Opět jsem to byla já. Co to sakra bylo?!
Natáhla jsem ruku k zrcadlu. Nestalo se nic takového, že bych prostrčila ruku zrcadlem do 'lepšího světa'. Pouze jsem se dotkla chladné plochy. Nic se neděje.. uklidňovala jsem se. Prostě.. prostě mi ruplo v bedně. Toť vše.
***
Celý den ve škole jsem nemohla vypudit z hlavy ranní příhodu. Kim, moje nejlepší kamarádka si po vyslechnutí příhody jen zaťukala prstem na čelo, čímž mi dala jasně najevo, že jsem se zbláznila. Toliko o pomoci přátel.
Po obědě jsem vyrazila šnečím tempem domů. Matka se vrací až v nočních hodinách, takže mě čeká přibližně šest hodiny času na to, abych pokecala se zrcadlovým přeludem. Úžasné.
Došla jsme až k domovním dveřím a kousla se do rtu. Co když.. Co když to zase uvidím? Ne.. Nejsem padavka. Přežiju to. To ráno byl prostě.. Prostě hloupý incident zaviněný nevyspalostí a co já vím čím ještě..
Do domu jsme vkročila odhodlaným krokem a zabouchla za sebou. Už by se jen hodilo zařvat 'Tak kde jsi, přelude?! Vymýtači duchů jsou na cestě!'.. Bohužel, vymýtači duchů nepřijíždějí a dělat ze sebe idiota i před nějakým duchem, či co to je, se mi vážně nehodí.
Už nejistě jsem otevřela dveře do pokoje. Zrcadlo jsem sledovala takovým pohledem, jako bych čekala že na mě z něj něco vyskočí.. Ovšem kdo ví..
Hodila jsme tašku do kouta a pomalu k němu přešla. Chvilku jsme sledovala svůj odraz - nic. Trochu se mi ulevilo. Ale ne na dlouho. Po chvilce se můj odraz začal opět měnit.
"Emily! Dej mi ruku.. Následuj mě.. Do světa bez smutku nad odchodem našeho otce.. Pojď!" Promluvila na mě. Jedna část mého mozku mi říkala jediné: Začni řvát a uteč!
Druhá část mi ale říkala: co můžeš ztratit? Zkus to. Nic už nebude horší než vídat matku každé ráno opilou..
Někdo by řekl, že je to dilema. Ale to by neviděl mou matku. Představa světa bez toho, že bych jí takhle vídala se mi zamlouvala. Nejistě jsem natáhla ruku k zrcadlu.. Ale.. Co když je to jen výplod mojí fantazie? Nebo co když není, ale něco se mi stane? Matka se vrátí domů.. A mě tu nenajde.. Začne plakat.. Co když se zabije? Nebo se zblázní? A budu za to moct já.. To nechci. Zamračila jsem se a rukus táhla pomalu zpět. Neúspěšně.
Mému odrazu se tváří mihl zlostný výraz a její ruka vystřelila jako útočící kobra ze zrcadla a chytila mě za ruku, za kterou mě začala stahovat k sobě, do svého světa.
Z hrdla mi unikl křik. Zapřela jsem se rukou i nohama o stěny kolem zrcadla a povedlo se mi kousek paže uvolnit. Odraz pobouřeně zavrčel a ze zrcadla vyšlehlo několik chapadýlek, které se mi obtočily kolem nohou, rukou, pasu.. Stahovali mě do zrcadla.
Když jsme se i obličejem octla za skleněnou plochou, uviděla jsem hluboko pod sebou skály. Padala jsem. Jako v tom snu. Ale teď jsem věděla jedno: nyní dopadnu tvrdě.




Comments
ÚÚÚÚžááá.. Suprovýý :)
Tohle je naprosto dokonalé! Nemám slov ani. Je to o tolik jiné než všechny tvoje předchozí díla... a možná, že i lepší. Kde se to v tobě vzalo? Ses ráno lekla sebe v zdcadle? To bych potřebovala taky :)
Zdravíčko sako sa máme čo ruka?
Téééda, no naozaj som nečakala takýto koniec. Inak veľmi pekné. A ešte ako si na tom s rukou? Stále bolí?? :)
Tohle je vražedné zakončení! Co mi to děláš.. xD hodně originální.. ale pokládá to ještě víc otázek, než kdyby byl otevřený konec..
