Asi každý poznáte, o co tam jde.. Nemám k tomu co dodat..snad jen 'Ať se vám to líbí'..?..
Stála jsem v koutě vagonu, hned vedle rodičů. Všude kolem jsem viděla zbídačené obličeje lidí, které jsem už celkem znala. Jeli jsme už přibližně týden. Bylo nás tu tolik, že se nedalo nikde lehnout, a tak jsem většinou usnula ve stoje, nebo vůbec.
Znovu mi zakručelo v žaludku.
"Mami..? Kdy dostanu nějaké jídlo?? Mám hrozný hlad!!" Zakňourala jsem.
Maminka se na mě podívala a pohladila mě po krátkých vlasech.
"To bude dobré, Elso." Utěšila mě. Alžběto, mi říkala jen tehdy, kdy se na mě zlobila. Jinak mi říkala takhle - Elso. " Řekli nám přeci, že teď jídlo nemají. Že se všechno zkazilo. Ještě dnes bychom měli dorazit do cíle, a tam nám dají najíst, až se umyjeme." Usmála se na mě.
Už jsme si i s tatínkem povídali o tom, jak to bude úžasné, až dostanou práci v továrně. Budeme mít prý velký dům a rodiče budou mít hodně peněz. Budeme bydlet v Polsku a já budu mít hodně nových kamarádů.
Přikývla jsem, a snažila jsem se nevnímat to, jak se mi hladem stahoval žaludek.
O pár hodin později Vlak zastavil. Otevřela se vrata na jedné straně našeho vagonu. Všichni jsme se vyhrnuli ven. Podlamovaly se mi vysílením nohy, a tak mě maminka s tatínkem vzali za ruce, mezi sebe. Koutkem oka jsem zahlédla několik pánů, kteří zavírali vagon. Na zemi tam leželo několik lidí, jakoby spali.
"Ti lidé, Elso, byli nemocní.. Odvážejí je do nemocnice." Šeptla mi maminka. Ne hlase, kterým to říkala, mi přišlo něco divného. Říkala to roztřeseným hlasem a tak nějak se při tom zajíkala.
Ušli jsme velký kus cesty, ale potom se před námi objevila velká betonová stavba. Už jsme na místě, problesklo mi hlavou a zaradovala jsem se.
Dva pánové v uniformách k nám přistoupili a řekli nám, že tatínek musí jít jinam. Maminka zaprotestovala. Ti pánové nám řekli, že se jdeme jen vykoupat, a že tatínek musí jít s ostatními pány, zatímco my k ženám.
Tatínek se usmál a ujistil nás, že nás po koupeli co nejdříve najde.
Objala jsme ho a pak chytila maminku za ruku. Před tím, než jsme nastoupily do vlaku, jsem se trochu bála, protože hodně našich přátel takto odjelo, a už jsme o nich nikdy neslyšeli. Maminka mi ale řekla, že šťastně žijí v Polsku, a že zřejmě nevědí naši adresu, a tak nám nemohou napsat. Ten stejný, podivný strach mnou začal trochu cloumat znovu. I když jsem nevěděla proč.
Vlastně jsem byla šťastná. Za chvilku se vykoupu, a pak se půjdu najíst.
Zavedli nás do menší šatny a řekli nám, abychom se svlékli a oblečení dali do regálků.
Udělali jsme to. Potom nás zavedli do ohromné koupelny se sprchami na stropě. Nadechla jsem se a usmála. Maminku jsme pořád držela za ruku.
Těšila jsem se, až ze sebe smyji tu špínu a puch… Ale voda stále netekla…




Comments
Smutný :( připomíná mi to film, který jsem viděla v neděli -Chlapec v pruhovaném pyžamu-
wau..dokonalý..
ou.. máš talent pro dramatický konec.. pusť si Život je krásný..
Smutné, celkovo ma udalosti opisujúce druhú svetovú vojnu a koncentračné tábory vždy dostanú. Inak je to veľmi dobre napísané
Smutné,ale krásně napsané

PS:Mám new dess,koukla by ses?
Jak tak čtu komentíky, tak to asi bude smutný... a hodně jak tě znám... doufám, že mi promineš, kdzž si to přečtu až zítra :) PO čase mám totiž zase dobrou náladu a nechci o ní přijít koncem bez happyendu :)
Smutné. Úplně jsem si představovala ten děj, jak jdou do těch sprch...