Anita chvilku nevěřícně koukala na místo, kde Tristania zmizela. Takže.. To všechno je pravda?
"Proč jsi to udělal, ty hajzle?!" Rozkřikla se Kamila Adrianovým směrem a rychle, se zaťatými pěstmi k němu vyrazila.
"Co chceš dělat, hm? Jednu mi vrazit?! Posluš si!! Ale já prostě nevěřim, že tohle skončí tak, že ona," Ukázal dlouhým ukazováčkem na Anitu, "Tristaniu zničí!! A já fakt nemam žaludek na to, abych znovu chcíp!!" Zakončil a také zaťal pěsti.
"Ty hajzle zasr..." Kamila se rozpřáhla k ráně.
"Ava cárë! Přestaňte, ksakru!!" Zařval Meladon. "Tyhle vaše hádky jsou k ničemu. Navíc Grona přeci řekla, že má jít jen ten, kdo chce, a proč jde je jí ukradené." Dodal nasupeně.
"Kdo to byl?" Dotázala se najednou. Všichni k ní obrátily oči. I Kamila se zastavil na cestě k Adrianovi.
"Kdo-to-byl?" Vyrazil ze sebe Adrian a zaťal zuby.
"Klid, příteli." Poklepal ho po rameni Meladon. "Tohle byla sestra Grony, naší královny. Právě.. Právě tu máš ty, porazit."
"Děláte si srandu? Jak bych mohla.. Ne, to nejde." Zavrtěla rychle hlavou.
"Tady nejde o to, co nejde. Slibuji ti, že z toho vyvázneš živá. Ale musíš nám pomoct." Vydechl smutně Meladon. "Jinak bude naše země v troskách.. Jako Tartaros."
"Tartaros?" Podivila se Anita.
"Správně. Dřív toto území patřilo Groně. Ale.. Pak se vrátila Trisania. A území si přivlastnila. Teď jsou tam temné lesy, bažiny, pohřebiště a vyprahlé pouště bez slunce. Sluncem je tam měsíc." Povzdychl si. "Musíš nám pomoct, Anito."
Anita nervózně přešlápla. Nikam se jí nechtělo.. Obzvlášť, když viděla, jakou má Tristania moc.. Proti ní má bojovat? Ale.. Na druhou stranu - proč to nezkusit? Proč neuniknout stereotypu každodenního života?
"Dobře.. Pomůžu vám, jak jen to půjde." Zaťala pěsti a podívala se na Maladona.
"Skvělé!" Rozzářil se okamžitě. "Tak můžeme vyrazit!" Prohlásil. Všichni vyrazily k němu, jen Anita nechápavě koukala z jednoho na druhého.
"Pojď sem." Usmála se na ni Kamila a pokynula jí směrem k Meladonovi. Anita tedy šla..
"Připravte se, bude to rychlé." Zazubil se Meladon. Sáhl do kapsy kalhot a vytáhl jakýsi prášek, který měl purpurovou až fialovou barvu. Rozhodil ho do výše. Jak tak klesal prášek k zemi, svět za ním se měnil, deformoval, točil.. až už to nebila španělská Sevilla, ale fantastická krajina.
Kolem skupinky rostly miliony zelení skvoucích stromů, ať už jehličnanů, či listnáčů.
"To je.. Neuvěřitelné." Vydechla Anita.
"jednu výhodu Tartaros má - je tam tma." Zakvílel Adrian a nasunul si na oči sluneční brýle.
Slunko prosvítalo hustou clonou větví a listí.
Některé kmeny stromů byly obtočeny břečťanem, či jinou popínavou rostlinou, půda byla obarvena mnoha květinami různých barev a prapodivných druhů, které Anita nikdy neviděla.
Vzduchem poletovali světlušky.. počkat. To nebyly světlušky. Když se Anita zadívala, do těch mihotavých světélek, zahlédla něco jako motýlí křídla.
"To jsou víly, Anito. Neměla bys tak zírat." Zasmál se Meladon a nastavil dlaň. Jendo z těch světélek mu na ni slétlo.
Nazlátlá záře pohasla, a na jeho dlani stála malá postavička víly, která právě sklápěla pestrobarevná křidélka.
"Ty jsi jí vážně našel, Meladone?" Zanotovala téměř pisklavým hláskem a zvonivě se rozesmála. "To budu muset všem říct!" Dodala a v zlatavé záři opět odletěla.
"Jsou to hrozné drbny.. Zvykni si na to." Zamručel Adrian.
"Něco jako střední škola." Zasmála se Anita.
***
Když se znovu zastavili, tyčily se před nimi vysoké věže hradu jako z bláznivých snů o pohádkových královstvích, kterých měl za svůj život každý několik.
Zámek stál na skalnatém útesu, pokrytém svěží, zelenou trávou. Dole, u úpatí útesu, hučelo moře, jehož vlny se o skály rozbíjeli, jako skleničky, které kdosi upustil.
"Konečně doma.." Broukl Meladon s úsměvem.
Za pár okamžiků již stáli se velké hale, uvnitř zámku. Vládlo tu příšeří, ale prosklenými, tónovanými skly prosvítalo dovnitř venkovního světla dost a dost.
"Grona právě spí. Nemohu vás k ní pustit." Prohlásil jeden muž, který se vynořil ze stínu. Až teď si Anita všimla, že se před nimi tyčí velké dveře z černého dřeva.
Muž měl dlouhé, slonovinově bílé vlasy, které mu splývaly ve volných pramenech téměř až ke kotníkům. Po stranách hlavy mu z vlasů vykukovaly dvě dlouhé elfí uši.
"Je to naléhavé, Lastere. Našli jsme ji." Lester kmitl pohledem k Anitě.
"Ne. Je mi líto. Budete muset počkat." Zatleskal. Ze stínů se vynořilo několik malých žen. Byly oblečené v šedých, splývavých šatech a vlasy měli sepnuté do drdolů, nebo uzlů na týle hlavy. "Dámy, zaveďte prosím naše hosty do jejich pokojů. A tady pro pána," pokynul k Adrianovi, "jeden 'Pokoj noci'. Děkuji vám." Opět se pohroužil do temnot.
Ženy přistoupily ke skupince, a každého zavedly do jednoho z mnoha pokojů.
Anita se skácela do měkké postele. Jak tohle všechno dopadne - to si nedokázala představit.




Comments
Hmm zaujímavé
Něco ti řeknu sestří xD Je na tom psaní vidět, že jsi zamilovaná až po uši
Pěkný, moc.