Takže..první díl slibované kapitulovky =) a jak jsem slíbila, i s menším komiksem =) enjoy! ^^
(P.S.: Upozorňuji že je to trochu delší =D důvod: první díl a hodně vysvětlování O:-))


Nevím, jak dlouho jsme jeli. Když jsem otevřela po té nekonečně dlouhé době oči, cítila jsem se podivně.
A nebylo to jen tím, že jsem ležela v kaluži krve, která mi vytekla v rozříznutého kotníku, který byl teď obvázaný špinavým obvazem, ani protože jsem byla uprostřed opuštěného parkoviště. Točila se mi hlava. Viděla jsme rozmazaně… Snažila jsem se namluvit si, že je to jen tou ztrátou krve… Ale co ten rudý odstín okolí?
A nebylo to jen tím, že jsem ležela v kaluži krve, která mi vytekla v rozříznutého kotníku, který byl teď obvázaný špinavým obvazem, ani protože jsem byla uprostřed opuštěného parkoviště. Točila se mi hlava. Viděla jsme rozmazaně… Snažila jsem se namluvit si, že je to jen tou ztrátou krve… Ale co ten rudý odstín okolí?
Pokusila jsme se zvednout. Do kotníku mi vystřelila prudká bolest, podlomily se mi ruce a obličejem jsme spadla do kaluže vody.
Pak jsem ucítila, že mě za ramena zachytily čísi ruce. Ten někdo, kdo stál za mnou mě vytáhl na nohy.

Mé otázky zůstaly tudíž, prozatím, nezodpovězeny. Muž mě odvedl do auta a pomohl mi usadit se na zadní sedačky. Chtěla jsem se bránit, ale neměla jsem sílu.
Z auta jsme pozorovala okolí. Zjistila jsem, že jsme na naprosto opačném konci Dublinu, než kde jsme nastoupila do Taxi. Daleko od centra. A od mého domu.
Bolest v kotníku zvítězila nad mým vědomím a já omdlela.
Když jsem se probrala, ten muž mě podpíral. Byli jsme v jakémsi bytě. Zjevně jeho bytě. Postavila jsme se na své nohy.
Prohlížela jsem si toho muže.. Byl o moc vyšší, než já, ale vypadal jen tak o dva tři roky starší. Černé vlasy, protkané jemnými bílými pramínky neměl nijak nagelované, jako to v poslední době kluci nosívají. Do očí jsme se mu zatím nedívala. Ale když jsem ho měla za zády, a neviděla na něj, jezdil mi mráz po zádech, jako kdybych cítila nějaké skryté nebezpečí.
Pak jsem se teprve rozhlédla po bytě. Všechno bylo zařízeno v staromódním stylu, okna zatemněná těžkými závěsy rudé barvy, skrze které nepronikalo dovnitř téměř žádné světlo. Jediné osvětlení dělaly svíce ve svítilnách z tónovaného skla zavěšených u stropu. Zaujalo mě, že i přes to, že tu vládne šero, vidím stále dost dobře. Asi to bude rozmístěním svítilen.
".. Myslím, že je na čase, říct mi co se děje." Vyhrkla jsem, když jsem si už všechno prohlédla. S údivem jsem zjistila, že si mě muž celou dobu prohlížel a zrudla jsem.
"Pravda." Podotkl stručně a kývnul ke gauči, abych se posadila. Zaváhala jsem, ale jen na chvilku, protože rozříznutý kotník začal neuvěřitelně bolet. Muž si sedl naproti mě do křesla ve stejném stylu jako vše ostatní v bytě. "Takže, v první řadě - já jsem Andrej." Natáhl ke mně ruku. Já se na ní zadívala a zavrtěla jsem hlavou.
"Mé jméno je Thea. Ale ruku Ti nepodám."
"A to proč?" Povytáhl zvědavě obočí, ale ruku zpět nestáhl.
"Podávám jí jen těm, ke kterým mám úctu." Odvětila jsme tiše. Na moje slova jen pobaveně zavrtěl hlavou a povzdychl si.
"Co nadělám." Vydechl dlouze a na chvilku to vypadalo, že ruku stáhne. On se ale postavil a chytil mě za ruku. Násilím ji pozdvihl do vzduchu a naznačil potřesení.
Trhla jsem rukou s rozzuřeným výrazem zpět. On mi můj výraz jen oplatil potěšeným úsměvem. "Rád Tě poznávám." Podotkl a pak se znovu posadil. "A teď - asi budeš chtít vysvětlit co se děje."
"Kdepak. Vůůbec mě nezajímá, proč mám rozříznutý kotník, proč jsem ležela v kaluži krve na podlaze parkoviště ani to, kde ses tam vzal ty." Zašklebila jsme se ironicky.
Zavrtěl s mírným úšklebkem hlavou. Pak ke mně netáhl ruku - už zase! - a vzal mi pramínek vlasů mezi prsty. Zadívala jsem se na onen pramen a zjistila že má sněhobílou barvu.
"Začneme s kotníkem." Zarazil mě dřív, než jsem stihla vysypat další otázky. "Kotník máš rozříznutý, protože jsme Ti někudy museli do těla dostat trochu krve našeho… kmene."
Vypoulila jsme na něj oči. "Skvělé. Takže jsem zavřená v jednom pokoji s psychopatem." V duchu jsem proklínala Boha, co jsem komu udělala.
Andrej se jen krátce zasmál. "Kéž by." Povzdychl si a jen zavrtěl hlavou. "Pravda je trochu krutější." Zvedl se a přešel ke knihovně. Vytáhl velkou a staře vypadající knihu. S ní se pak vrátil ke mně a otevřel ji na první stránce. "Začneme od začátku, abys všechno pochopila."
"Nemusíš na mě mluvit jako na dementa." Podotkla jsem, když jsem slyšela ten pomalý způsob řeči, kterým se často mluví na malé děti nebo na lidi s demencí.
"Nemusíš mě přerušovat hned na začátku. Poznámky si nech nakonec. Teď zmlkni." Procedil skrz zuby a zhluboka se nadechl. Měl výraz člověka, který si říká 'Proč zrovna já?!'
Poklepal prstem na obrázek, který zdobil první stránku. "Určitě jsi slyšela Biblický příběh o stvoření světa a podobně. Tedy doufám." Jen jsem přikývla a neodvracela jsem zrak od obrázku. Byla na něm podobizna Boha. Měl roztažené ruce, nad jeho hlavou se vznášel zlatě zářící znak Božího oka - takový ten trojúhelník s okem uprostřed - a kolem něj bylo šest andělů.
Andrej ukázal na prvního anděla, na toho nahoře vlevo. "Bůh prý stvořil mimo jiné i anděly. Tenhle," poklepal na podobiznu usmívajícího se anděla s plavými vlasy, "měl znamenat radost. Tenhle," přejel prstem k andělu z hnědými vlasy a růžovými lícem, "představoval lásku, další," přejel k andělu s dlouhými temně hnědými vlasy, až po pár minutách jsme si uvědomila, že je to žena, "představoval matku zemi - úrodu, pole, louky, lesy.. Další," přejel na anděla s největšími křídli, který byl úplně nahoře v prvvo, "představoval nebe. Mraky, bouře, a podobně. A ti dva," ukázal na dva anděly, kteří se drželi za ruce. K nim se můj zrak stočil už na začátku. Tihle dva měli černé vlasy, oči, roucha i křídla. Působili jako pomyslné trny mezi růžemi, "představovali noc," ukázal na anděla s milejším a klidnějším výrazem a rouchem pokrytým bělavými tečkami - hvězdami, "a tenhle smrt. Všichni andělé nebyli schopní mít děti, až na tyhle dva, představující noc a smrt. My jsme jejich děti. Tedy lépe řečeno my, potomci anděla smrti, protože to z jeho sémě jsme vzešli." Usmál se, když uviděl můj výraz.
"Takže Ty nejsi blázen." Povytáhla jsem obočí.
"Kéž by." Zopakoval znovu. "Naše řady se rozšiřují většinou narozením čistokrevných jedinců. Jen málokdy se Starší našeho klanu rozhodnou někoho vybrat z řad lidí. Ty jsi zrovna ten případ." Ušklíbl se. "Řeknu Ti to narovinu - nechápu, proč se pro to rozhodli. Nevidím a Tobě nic výjimečného. Absolutně nic." Dodal ještě aby dodal slovům tu pravou váhu.
"Já na Tobě také ne. To se neboj. Maximálně chování abnormálně se blížící člověku co by měl zajít k psychopatovi. Kde je tu východ?"
"Slečna chce být vtipná, co?" Zašklebil se. "Bohužel tohle ale není vtip. A já nejsem blázen. A ty… Ty jsi měla asi prostě hold smůlu no." Povzdychl si. Otočil stránku. Na ní byl Seth, egyptský Bůh podsvětí - Egyptskou mytologii zbožňuji. "Tohle je-"
"Seth." Dokončila jsem za něj. Po tváři mu přejel výraz alá 'takonanenízastakblbá' a přikývl.
"Je považován za syna anděla smrti, zatímco ona..." Otočil na další stránku. V očích se mi zablýsklo. Tuhle kresbu znám nazpaměť. Bohyně oděná v černém rouchu, letící po slunečné obloze. Za ní se táhne černočerný, hvězdný pruh noci, v jedné ruce drží jitřenku, v druhé měsíc a v překrásné tváři jí září radostný úsměv nad nadcházející nocí.
"Nykta… Ona je potomek anděla noci." Vydechla jsem. Bohyně Nyx je zase z řecké mytologie bohyní noci a tmy. Opět mu po tváři přejel onen výraz a přikývl.
"Koukám, že se v tom celkem vyznáš." Podotkl.
"Ani ne… Ale Egypt a Řecko je ohledně Bohů můj parket."
"Tak to potom ano." Pousmál se. "Tím bychom to měli z části probrané. Teď - co je naší úlohou. Jsme často pojmenováváni jako Andělé smrti, nebo, podobně jako upíři a vlkodlaci, Děti noci. S tou podobností to ale není jen název. Pokud znáš Amutt - hltačku," Přikývla jsem. Další obyvatel Egyptského božstva. Byla přítomna při soudech mrtvých, kdy jejich srdce vážili s peříčkem. Pokud bylo srdce těžší, znamenalo to, že onen člověk byl za života zlý a nesprávný. V tom případě ho Amutt sežrala. Pokud bylo lehčí, mohla duše odejít do Ráje, "tak podle ní máme také pár zvyků. Hodně z nás, včetně mě a Ty na tom později, dle mého, budeš stejně, potřebuje k životu něco z lidí. Někteří jedí jejich vlasy, nehty, zuby," při těch slovech se znechuceně zašklebil a mě se začal zvedat žaludek, "někteří jejich krev či maso."
"Ehm… Jen tak pro zajímavost - co sis vybral Ty?"
"Vzhledem k tomu, že mám vlkodlaky poměrně rád a udržuji s nimi styky, dokonce příbuzenské - můj bratr má mezi nimi družku a už mají i potomky - vybral jsme si maso. Naším úkolem je totiž dopomáhat lidem s těžkou duší dostat se do nebe. Duše zmizí, tělo tu zůstane. Necháváme je zmizet, ale předtím se najíme. Anebo je můžeme sežrat celé." Zazubil se.
"Počkat… To mi vysvětli… Jak přesně jim pomáhat?"
"Tím, že je zabijeme." Řekl lhostejně. Já na něj vykulila oči.
"C-cože?! Zabít?!" Vyhrkla jsem.
"Ano. Ti lidé s těžkými dušemi by se pak dostali do země zatracených. My jsme ti, jenž je soudí na cestě mezi nebem a peklem."
"A jak zjistíte, byli-li ti lidé dobří nebo zlí??" Zeptala jsem se. Úplně jsme zapomněla, o čem se bavíme a absolutně jsem spadla do debaty o tom. Dokonce jsem si začala představovat, jak někoho zabíjím… Otřesné, co dělám když téměř nevnímám nic jiného než vyprávění.
"Takhle." Natáhl ke mě ruku. Dotkl se mého obličeje - prostředníček přitiskl tam, kde se obvykle nachází třetí oko, mezi oči, ke kořenu nosu, ukazováček a prsteníček na víčka očí a palec a malíček roztáhl do stan.
"Tohle jsme převzali od upírů. Říká se tomu Dotyk smrti." Ruku stáhl. "Upíři ho používají, když si myslí, že je smrt blízko. My to používáme jako jakýsi
zjišťovací prostředek." Pousmál se a já to všechno pomalu vstřebávala. V hlavě mi všechna jeho slova šrotovala, ale já stále nebyla schopná mu tak úplně věřit.
zjišťovací prostředek." Pousmál se a já to všechno pomalu vstřebávala. V hlavě mi všechna jeho slova šrotovala, ale já stále nebyla schopná mu tak úplně věřit.
"Jak mi můžeš dokázat to, že nelžeš?" Zeptala jsem se.
"Jednak - ta řezná rána na kotníku, potom pramen bílých vlasů, jenž představuje hvězdy a měsíc v noci. Mám je taky, ale rozptýlené." Ukázal svoje vlasy, které byly jakoby protkané šedinami. Nevím proč, ale hrozně se mi to líbilo. "Potom - podívej se na nehty." Když jsme se podívala, zjistila jsem, že mají černou barvu. Nejčernější, co jsem kdy viděla. Normálně si nehty na černo lakuju, ale takhle můj lak nikdy nevypadal. Tohle byly prostě černé nehty. Ne nehty nalakované černě. "Brzy zjistíme, jak budeš zabíjet. Budeš mít i víc síly, ostřejší nehty, zuby a zlepší se Ti smysly. A to o hodně. Budeš i tělesně zdatnější než ostatní. Až se dostaneš do věku osmnácti let, přestaneš stárnout. A bude Ti vadit ostré světlo."
"To je, jako bych byla upír." Vydechla jsme zasněně. Upíry zbožňuju. Mám přečtených asi milion knih, jejich možnou historii, klany, disciplíny klanů… Prostě téměř všechno. "Myslím, že pokud budu muset, vyberu si krev." Vyhrkla jsem, okamžitě po tom co mi ta myšlenka proletěla hlavou.
Andrej se zasmál. "Poznal jsem zatím jen několik Vybraných, ale žádný se do toho takhle nehrnul." Zavrtěl pobaveně hlavou.
Pokrčila jsme nevinně rameny a znovu se zamyslela. Dívala jsem se na svoje nehty, na temně hnědou podlahu a na obrázek Nykty, v knize, kterou Andrej položil na stůl. Po dlouhém mlčení jsem se ozvala.
"Co musím udělat?" Zeptala jsme se.
Andrej si mě chvilku prohlížel a pak se usmál. "Jít se mnou, učit se a být dobrým Andělem smrti. A pak také přijít na to, jak zabíjíš." Dodal. Přikývla jsem. "Kde bydlíš?"
"V centru."
"Dobře. Hodím Tě domů."
"Matku bude zajímat, kdo jsi." Nadhodila jsem.
"Dobře... Pro Tvé rodiče budu Tvůj kluk." Mrkl na mě a pak mi podal ruku, aby mi pomohl vstát. Pak se sklonil k mému kotníku. Sejmul obvazy, naslinil si dva prsty a přejel mi pro pravidelné řezné ráně. Zaštípalo to, ale pak jsme s údivem pozorovala, jak se krev kolem rány hrne zpět a sama rána se zaceluje, až z ní zbude jen nepatrná jizvička.
"Ostatní našeho klanu poznáš podle bílých pramínků ve vlasech a nebo podle jizvy na kotníku, jako máš ty." Povytáhl nohavici černých džínů a ukázal na svůj kotník, kde jsem zahlédla tutéž jizvičku.
Přikývla jsem a nechala se od Andreje dovézt do auta a pak domů. Moje cesta tmou začala.




Comments
Ejha, zatiaľ súdim, že je to super napísané a aj ten nápad sa mi páči. Som zvedavá ako sa to napokon celé vyvinie
Wow!

To je něco!
Naprosto souhlasím s Aiko
A moc se těším na další pokráčko,budu ráda,když mi o něm vždy písneš na blog
to newa to chápu = a jaký to bylo v Řecku
p,s krutej komixs
Nevadí x) tk když si byla na dovolené tk to pochopím x) jinak děkuji x))
Info jsem vstřebal - Třídní původ? Moji předkové byli neandrtálci
)