Takže.. Už delší dobu se tu neobjevila žádná povídka.. Tak to napravím..=) téma je jednoduché - opět a stále upíři =).. Bude víc dílů, asi dva až tři.. Kapitulovka to ale není..takže Enjoy.. =)
Byl pozdní večer. Jediní, kdo ve vesnici byli ještě vzhůru, byli psi, jenž divoce štěkali. Po prázdné ulici se tiše a líně převalovaly chuchvalce mlhy. Temné mraky, které zvěstovaly do celého kraje přicházející bouři se ploužily přes měsíc v úplňku, který i přes ty temné závoje jasně zářil.
Do nočního ticha, které bylo jen občas narušeno štěkotem psů se ozval klapot kopyt a zvuk kol kočáru, který se řítil tmavou, opuštěnou ulicí po dláždění.
Černý, luxusně vypadající kočár s černými koňmi, jehož kočí, v dlouhém, černém kabátu, koně otěžemi pobízel do trysku. Rychlost kočáru narůstala a narůstala, ale hluk co vydával se zmenšoval, až utichl docela.
Na druhém konci vesnice, tam, kam kočár mířil, za velkými dveřmi vedoucími do zahrady se v posteli s nebesy neklidně převalovala mladá dívka. Její tvář se křivila nechutí, smutkem a strachem z nočních můr, které ji ve spánku pronásledovaly takřka týden. Nepomáhalo proti nim nic - teplé mléko před spaním, vonné tyčinky od strýce z orientu, ani všelijaké lapače snů od potulných cikánek. Nic.
Nika, tak se dívka jmenovala, se s tichým zasténáním převalila na druhý bok, čelem ke dveřím vedoucím do pokoje, zády kde dveřím do zahrady.
Prameny zrzavých vlasů jí spadly do očí, a ona jen zatínala čelisti z návalů strachu. Její dlouhé prsty se zaťaly do polštáře, jak se Nika snažila uniknout těm nočním hrůzám, netušíc, co se stane.
Mezitím venku začala běsnit bouře. Silný vítr se opíral do skleněných dveří do Nikyna pokoje. Po zahradě se míhaly stíny stromků, které se zmítali ve vichřici. Ale - byly to stíny jen stromků?
Stříbrná klička oněch skleněných dveří se náhle pohnula, dveře se pomalinku, bez jediného zvuku otevřely. Nika se znovu převalila. Do pokoje potichu vklouzl stín. Blížil se k dívce. Přízrak rozevřel křídla, která zastínila celou postel a pak-...
Druhý den ráno šla služebná Kaitleen, osiřelá dívka kterou si najala Nikyna rodina, s podnosem na kterém byl čaj a nějaké pečivo do pokoje dcery svého pána, aby jí donesla snídani.
Zaklepala na dveře a čekala až jí slečna pustí dovnitř. Ale bylo ticho, a tak jí napadlo že třeba ještě spí. Podnos jí dá na stolek, ať se nají až se vzbudí. Kdyby jí vzbudila ona, ještě by z toho měla problém.
Otevřela tedy dveře a podívala se k posteli. Na okamžik zavládlo naprosté ticho, ale pak se domem roznesl Keitleenin výkřik.
"Co se, u všech svatých, děje?!" Rozkřičel se starý pán, Nikyn otec, když ještě v županu přiběhl k služebné, která, celá pobledlá, seděla u dveří do pokoje jeho dcery a kousala si nehty, jakoby se zbláznila.
"Ona - Nika - Slečna - Vaše dcera - ona.." Koktala služebná tak dlouho, až starý pán ztratil trpělivost a vtrhl do pokoje. Nic však neviděl a tak se chtěl služky zeptat co že se to děje. Pak mu ale došlo, že děje právě to nic. Nika zmizela.
Nad domem Wanderhoodových svítilo jasně slunce. Detektiv Jamils si zapisoval do ošuntělého notýsku okolnosti zmizení mladé slečny, zatímco jeho pomocník, mladý a urostlý Simon, postával u dveří. Přijel do Anglie teprve nedávno, z Ameriky, kde se věnoval stejně jako předtím v Africe lovu a radovánkám.
"Takže - bylo kolem půl deváté, když jste šla slečnu vzbudit. Pravda?" Zeptal se už po několikáté starý detektiv.
"Já - já nevím.. Myslím že mohlo být tolik. V tuhle dobu jsem chodívala vždycky.. Asi ano.. Nevím!" Vzlykala Kaitleen zoufale. Bylo jí jasné, že je první podezřelá - to ona přeci upozornila na to, že tu slečna není. To s ní se pan Wanderhood nejvíce hádal kvůli jejich dřívějšímu.. Intimnímu vztahu. To jí určitě bude přičítat vinnu za zmizení jeho dcery. Jeho manželka se mezitím nervově zhroutila, a tak teď ležela v posteli, a byl u ní doktor aby jí předepsal nějaké léky na uklidnění.
Po několika hodinách stálého opakování otázek a zjišťování detailů se detektiv i se Simonem vrátili na policejní stanici.
Později toho dne, si dal pan Wanderhood pro Simona zavolat. Lorenc, jeho sluha, se i se Simonem vrátil domů během necelé půl hodinky.
"Přál ste si mě vidět, pane?" Zeptal se Simon, zmaten jeho přáním, aby za ním ještě přišel.
"Ano, Simone, přál. Jde o to.. Víš, my víme, z jakého důvodu tu Nika není." Začal starý pán pochmurně. Od rána jakoby se mu propadly tváře a ztmavly kruhy pod skelnýma očima. "Je tu jeden muž, jménem Armando Rocci.. On je upír." Po těchto slovech se Nikyn otec na notnou chvíli odmlčel. Simon se zděsil. Napadlo ho, jestli nemá zavolat Lorence aby přivolal doktory. Nepřeskočilo tomu starému pánovi? Oscar Wanderhood ale pokračoval. "Už se to stalo dříve. Armando unesl děti, kvůli krvi. Je to ten případ co se stal před třiceti lety. To jste ještě nebyl na světě, ale pan Jemils na tom případu pracoval."
"A-a co chcete po mě?" Vykoktal Simon. Zhrozil se toho, že Oscar možná mluví pravdu. Co po něm tedy může chtít?! proč to neřekl detektivovi?!
"Já.. Já po vás chci, Simone, aby jste Armanda našel. Samozřejmě za velice, velice tučnou odměnu půl milionu liber. Chci, aby jste Niku přivedl, mrtvou či živou." Zakončil pán a povzdychl si.
Simon pomalu vstřebával, co právě slyšel. Má Oscarovi věřit? A pokud má pravdu, má cenu riskovat vlastní život? Ale ta odměna...
"Chci víc."
"Prosím?!" Otázal se Oscar, nechápajíc o čem mluví.
"Chci víc než půl milionu. Riskuju vlastní život." Řekl samolibě Simon a sledoval Oscarovu reakci.
Starý pán věděl, že jde Simonovi jen o peníze, ale Niku prostě chtěl mít zpět. Je to jeho jediná dcera..
"Milion. Víc ne." Řekl nakonec.
"Beru." Usmál se Simon a bez rozloučení vyrazil ven, do sluncem zalitého dne, hledat Niku.



