close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

*Cesta ke hvězdám [2]*

7. september 2010 at 17:55 | Nikyta Destiny* |  Povídky
Tak další část..=) Pokud se vám první nelíbila, snad bude tahle lepší..=)) Enjoy!


V hlubokém a skrytém údolí Pennine Chain, pohoří na severu Anglie, daleko od malé vesnice, kde byla rodina Wanderhoodových už od rána na nohách, kvůli zmizení své jediné dcery, stojí už po mnoho staletí hrad, skrytý kouzly před zraky lidí.
Armando Rocci, pán tohoto hradu, tu žije již pět staletí. Hrad zdědil po svém stvořiteli, kterého zabil lovec upírů. Armando mu slíbil že se o hrad postará, až tu nebude, a slib dodržel.
Nyní zdejší Pán mířil pomalými, tichými kroky do jednoho z pokojů v části hradu, která je ukryta v lůně jedné ze čtyř hor, které střeží ono údolí. Tato část hradu vždy sloužila jako obytný prostor, protože byla dvojitě chráněna - kouzly a skalou. Kdyby někdo objevil druhou část hradu a ta lehla popelem, první část, ta část ukrytá ve skále, přetrvá.
Armando otevřel velké dveře do rozlehlé síně. Od stropu shlíželi k zemi hrozivými pohledy sochy draků, chrličů a fénixů, stěny zdobily veliké portréty dřívějších majitelů, mezi kterými byl i Armandův, a zem pokrývaly kamenné dlaždice překryté rudým kobercem.
Upír už odtud, ačkoli byl od Nikyna pokoje stále celkem daleko, cítil její svěží, životem sršící vůni, do které se během těch tří dnů, co jí zde ukrývá zamiloval.
O několik chodeb dál, v pokoji, kam má Armando namířeno, si mezitím Nika prohlížela svůj odraz v zrcadle. Změnila se téměř k nepoznání. Černé vlasy, které jí dříve splihle visely podél ramen až pod lopatky, se zvlnily do krásně vypadajících loken a hnědé oči nabraly barvu, kterou mívají vždy v zimě, když se Nika téměř nedostala na slunce - bukově šedou. I pleť jí z nedostatku světla začínala blednout, ale jí se to, kupodivu líbilo.
Když ucítila čísi ruce, jak se jí obtáčí kolem pasu, vzpomněla si, že upíři nejsou vidět v zrcadlech. Otočila se na Armanda a pootevřela rty. Pohled na něj jí stále bral dech. Jeho tvář, která jí připadala temně nádherná - bylo to snad zelenýma očima, které vydávaly ve tmě tlumenou zář, bledou pletí, nebo černými, dlouhými vlasy? Nevěděla.. Když se onu noc, když Armanda viděla, probudila a viděla ho jak se nad ní sklání, bála se. I Armando měl původně v úmyslu ji jen zbavit krve a pak odejít, jako to dělával pokaždé. Ale když pohlédli jeden druhému do očí, v Nice pohasl strach a v Armandovi chtíč zabíjet.
Ani jeden nic neříkal, jen se dívali jeden na druhého a v objetí setrvali ještě několik dlouhých minut...
  Simon hnal koně po zelených pláních, aby se co nejdříve dostal do další vesničky. Tam se vždy ptal po kočáru taženém černými koňmi. Reakce byla vždy jiná - onen tázaný se buď s nadávkami pokřižoval a nechal cizince cizincem, někdy jen zavrtěli hlavou a šli dál, ale někdy mu řekli směr, kterým se kočár ve dne v noci ubíral.
Simon zjistil, že po téže trase kočár jezdívá už pěkných pár let. Prý není jediný, kdo se ptá na jeho směr.
Jednou, když seděl v hostinci a nabíral síly na cestu z piva a něčeho k jídlu, přisedla si k němu mladá dcera hostinského.
"Prý ste se ptal kam jezdí ten černej kočár.. Proč to chcete vědět?" Zeptala se tiše. Bylo vidět, že se jí do vyptávání-se moc nechce.
Simon jí v krátkosti vysvětlil, proč se za kočárem tak žene. Ani jeden z nich nevěděl, že u stolu vedle nich jejich rozhovor poslouchá mladá žena ukrytá pod kápí.
"Vy nevíte, co se o něm říká, že ne?" Zeptalo se pak děvče. Simon jen zavrtěl hlavou. "Vždycky když někudy projede, nikdy nezastaví. Vlastně.. Nikdy nezastavoval. Stalo se to nedávno. Kočár zastavil tady naproti u pekárny. Ten divný kočí tam šel a vyšel s balíčkem který podal někomu do kočáru a zase odjeli. Ale prý zastavil i v jinejch městech.." Dívka se odmlčela a zadívala se do stolu. "Už tu bylo pár lidí co za ním jeli.. Ale nikdo se nevrátil." Koukla na Simonovu tvář. Ten zpozoroval, že má v očích smutný výraz. "Neodjíždějte.." Špitlo děvče prosebným hláskem.
"Je mi líto, ale musím jet. Jinak to nejde." Opáčil Simon. Neměl už chuť na delší rozhovor. Dělal jakoby ho ta informace o zastávce kočáru vůbec nevyvedla z míry. Ale pod tou maskou lhostejnosti se skrývalo vzrušení. Určitě zastavovali kvůli jídlu pro tu holku.. Takže žije? Ještě ji neproměnili? Musím hned vypadnout... Pomyslel si a vstal. Dívka na něj vrhla poslední prosebný pohled, ale Simon k ní jen hodil pár mincí za jídlo a pití.
Když vyšel z hospody, uviděl u svého koně nějakou postavu.
"Neměl by jste na potkání vykládat o Armandovi a té holce." Ozval se melodický, ženský hlas. Ona postava se k němu otočila čelem a sejmula kápi, která jí skrývala obličej. Její tváři dominovaly velké, ledově modré oči obklopené rovnými, kaštanově hnědými vlasy, které ladily s pletí tmavší barvy.
"A vy ste kdo?" Vyhrkl Simon, překvapen a zároveň dotčen tím, že mu žena radí co by měl a neměl.
"Adriana. A jsem lovkyně upírů. Po Armandovi Riccim jdu už bezmála dva roky a mám za jeho hlavu slíbeno hodně odměn. Proto, Simone Kosciusko, vás žádám aby jste mi šel z cesty." Poslední slova téměř zavrčela.
Simon jako by zkameněl. Jak ví, jak se jmenuje? Jak ví, že je Armando upír?
"Mě nejde o toho upíra." Nasadí opět masku naprosté vyrovnanosti a vrátí jí tvrdý pohled. "Jde mi o tu holku. Toho chlapa si klidně zabij." Došel ke koni a lehce Adrianu odstrčil.
"Sám nepřežiješ." Ušklíbla se Adriana.
"Tak pojeď se mnou, když jsi tak chytrá. Každý dostane co chce - ty jeho, já ji. A všichni budou spokojení." Zavrčel Simon a vyhoupl se do sedla. Adriana rozostřeným pohledem sledovala každý jeho pohyb a pak se na chvilku zamyšleně zadívala do jeho očí.
"Fajn." Okamžitě se vyhoupla na koně za Simona a ten, trochu překvapený že přijala onu nabídku, pobídl koně do cvalu.
  Nika dojedla poslední sousto z talíře a vstala. Cítila se tu nesvá, i když tu nebyla jediný člověk. Armando měl ve zvyku poskytovat tu útočiště pro jiné upíry a jejich lidské společníky, nebo sluhy. Každý na ni ale koukal s jakousi bázní. Jejich pohled by se dal přirovnat k pohledu sluhy na nějakou vysoce postavenou osobu. To se jí nelíbilo..Vždy měla společenskou povahu, a tak jí to mlčení, když s ní Armando nebyl vadilo. Několikrát se pokusila navázat rozhovor, ale onen člověk byl vždy překvapený a jeho reakce byly podivné.
Vydala se po rudém koberci na procházku částí hradu, kterou ještě neviděla.
"Kampak, maličká?" Ozval se za ní tichý, ale pronikavý hlas. Nika se otočila a spatřila vysokou, černovlasou upírku. Už jí tu mnohokrát viděla, ale nikdy ji neoslovila. Rty obtažené temně rudou rtěnkou měla zvlněné do úsměvu a vlasy jako noc jí splývaly až skoro do poloviny stehen. Oči měla jako dvě hvězdy v temné noci, které září do celého světa a na sobě černo stříbrné šaty. Nika, jakmile si uvědomila že si upírku prohlíží, odtrhla zrak.
"Já... Jen si to tu prohlížím." Odpověděla rychle.
"Ach tak. Nestojíš o průvodkyni? Armando mi toho o tobě moc neřekl. Při tomto tématu je příšerně vyhýbavý." Zasmála se a popošla k Nice. "Mé jméno je Iliria Whisper." Lehce se uklonila.
"Já jsem Nika Wand.."
"Tady se nejmenuješ tak, jako dříve. Myslím tím příjmení. Teď ho máš stejné s Armandem." Iliria se usmála a Nika jí poklonku oplatila. Nika Ricci... Projelo jí hlavou a usmála se. "Tak tedy - vyrazíme?" Zeptala se jí upírka a Nika přikývla. 
Po nějaké době, když ukončily prohlídku se vrátily do velké, hlavní síně, kterému se říkalo Černé Srdce - Iliria Nice vysvětlila, proč se oné síni tak říká. Srdce protože z ní vedou všechny chodby jako žíly a tepny a i sama síň je na místě, kde se přibližně srdce nachází. Černé prý podle Williama Blacka, jenž tu zemřel -, kde vždy bylo nejvíce osazenstva. Upíry a lidmi se to tu jen hemžilo.
"Můžeš mi říct, Ilirio, kde jste byly? Hledal jsem vás snad všude!!" Ozval se rozzlobený hlas, ve kterém ale byla slyšet ohromná úleva. Nika i s Iliriou se ohlédly a uviděli Armanda, který k nim míří jedním z mnoha vchodů do síně.
"Jen jsem tvou svěřenkyni provedla hradem." Usmála se upírka a objala Niku kolem ramen. "Bylo příjemné si s ní popovídat. Jsi strašlivý tajnůstkář." Ušklíbla se a nechala Armanda aby Niku objal. 
"Kdybych si takhle vypůjčil Dimitrije, co by jsi udělala?" Povytáhl Armando obočí a Ilirie přeletěl tváří vyděšený výraz.
"To radši nechtěl slyšet." Sykla a rozhlédla se.
"Tak vidíš." Opáčil samolibě Armando. Pak pohlédl na Niku, která měla na tváři trochu zmatený výraz. "Toho si nevšímej. Iliria je moje sestra. Tohle provokování je normální." Usmál se na ni a stiskl její ruce ve svých.
Do síně najednou vpadl kdosi s popelavě šedou pletí a vystrašeným výrazem na tváři. "Hledám pana Armanda!!" Zakřičel a jakmile ho spatřil, vyrazil k němu. "Adriana je znovu na lovu!! I s nějakým chlapem, který hledá ji!!" Ukázal na Niku. Když vyřkl Adrianino jméno, všem přelétl po tváři vyděšený výraz, dokonce i Armando mírně vykulil oči.
"Kde jsou?" Zeptal se tiše.
"Asi dvacet kilometrů na západ od hradu."
"Skvěle. Přichystáme jim přivítání." Vmísila se do hovoru jakási upírka s vlasy jako oheň.
"Souhlasím s Marikou." Usmála se Iliria a pak už se začaly plánovat přípravy na příchod slavné lovkyně upírů.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Tenny Tenny | Web | 7. september 2010 at 19:30 | React

Jsem zpět:-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama