October 2010

Tik, tak...

30. october 2010 at 22:26 | Aya |  Poezie a Pointy
Tik, tak..
Jako bych něco slyšela..
Tik, tak..
Ale do prázdna se ozvěna rozpustila..
Tik, tak..
Láska... Tak jsem ten zvuk nazvala,
tik, tak,
odtikává pomalu - jakoby na cestě k tobě věčnost byla.
Tik, tak,
někdo slyší ji často... Častěji, než já,
tik, tak,
někdo zase málo... Stejně jako já.
Tik, tak,
kdy nastane můj čas?
Tik, tak,
kdy zazní půlnoci úder - ten mocný bas?
Tik, tak,
Kdy přijde i za mnou?
Tik, tak,
prosím... Nedovolte jí před mými dveřmi uhnout.
Tik, tak,
proč mám pocit že se mi vyhýbá...?
Tik, tak,
proč mám pocit, že jen mě vždy vynechává?
Tik, tak,
snažím se uvěřit,
tik, tak,
že i mě si jednou přijde prověřit...

Jen abych stále žila...

Kdo jsi?

30. october 2010 at 16:28 | Aya |  Poezie a Pointy
Kdo jsi?
"Já jsem tma."
Kdo jsi?
"Já jsem posel zla."
Kdo jsi?
"Já jsem ta co ptát by se měla."
Proč tedy nedotazovala se jsi?
"Chci abys mě pochopila."
Co bych měla pochopit?
"To, proč musím po světě bloudit."
Proč musíš bloudit?
"Abych pochopila."
Co nechápeš?
"Proč beze smysl k bytí bych tu byla."
Nechápu tě.
"Toho jsme se bála."
Proč?
"Když nepochopíš mne ty, nepochopím se sama.."
Co je na tom zlého?
"Pak totiž není důvod, abych tu dále žila..."

Reakce na jeden článek

29. october 2010 at 15:53 | Niky Nika |  Her diary
No.. Před chvilkou jsem si přečetla jeden článek od holky co si říká Vivi. Článek je tu.

Pojednává o sebevrazích a sebevraždě jako takové. Proč že jsem se toho tak chytla? Rozdílné názory. To je ten důvod. Autorka onoho článku na ně pohlíží (tak jsme to aspoň pochopila), jako na zbabělce a psychicky nestabilní lidi. Že prý k sebevraždě není žádný pořádný důvod... Možná to je tím, že jsem sama o sebevraždě nejednou přemýšlela, ale myslím si, že zrovna v tomhle se spletla. 
Víte co nemá důvod?
To, že umírají tuleni, aby se mohli bohaté dámy obléknout do drahých kožichů. Ale to teď neřešíme.
Znala jsem jednu holku. Zkráceně - doma i ve škole si prožívala peklo (doma - matka v lihu, otec je obě bil, škola - šikana od ostatních). No a pak jsem se dozvěděla že je mrtvá, že skočila z okna... A víte co?... Já se nedivila. Ta autorka článku psala, že jí připadá k smíchu, když někdo pomocí sebevraždy, cituji, "odejde od rozehrané hry"... No učitelce tý holky to taky připadalo k smíchu. Když to oznamovala, smála se. Nikdo z učitelského sboru ji neměl rád, aniž by ji blíž znali. Možná byla zlá, ale nemyslíte že vzhledem k tomu co si prožívala doma to bylo pochopitelné? Měli se jí to snažitu ulehčit... Možná by teď žila.

**Rukou Osudu**

28. october 2010 at 18:55 | Niky Nika |  Poezie a Pointy
Ze stínů a mlhy stužky,
jsou jako vlnky vedoucí od mé tužky,
chystám ti osud, rudovlásko má,
takový, jenž každý nedostává.

Já jsem osud,
nejsem anděl,
já jsem osud,
ten kdo tě střežil - uletěl.

Tvůj život, protkán smrtí bude,
proč říkám ti rudovlásko?
Protože krev  bude všude,
kudy tvá nožka projde, stínů lásko.

Připravená zemřít -
nejsi a nebudeš,
připravená smrti sloužit - 
jsi a budeš.

Rudé vlasy,
budou zdobit tvé bledé líce,
tmavé oči, černé řasy,
a nakonec - řetěz vedoucí k Smrti v ruce.

**Strážný anděli**

27. october 2010 at 22:37 | Niky Nika |  Poezie a Pointy
Tápu ve tmě,
tebe nevidím,
tápu ve tmě,
proč už tvé kroky neslyším?

Kde je můj ochránce,
Kde je můj anděl jemuž Bůh pokusil se křídla zlámat?
Kde je můj strážce?
Kde je můj anděl jehož Bůh chce stále jen trestat?

Je je ten,
jenž je jedinou hvězdou,
kde je ten,
jenž bdí nad mou životní cestou?

Kde je ten,
v jehož náručí jsem každý sen,
kde je ten,
jenž doprovází mě tiše každý den?

Kam ztratil ses,
když mi nic nehrozí,
kam ztratil ses,
když toužím po tvém obejmutí?

Řekni, anděli, proč?
Proč mrak dokáže zakrýt i nejjasnější hvězdu?
Řekni, anděli, proč?
Proč spadlý most přeruší k tobě jedinou cestu?

Proč i pocitu štěstí,
skrývá se smutek,
proč mrazí mě do morku kostí,
i když vím, že nejsem jednou z Boha loutek?

Snad je to tím,
že ty tu nejsi,
já snad napravím to tím,
že čepel k zápěstí dám si..

..Abych znovu byla s tebou..

**To monstrum uvnitř..**

24. october 2010 at 18:35 | Niky Nika |  Poezie a Pointy
Společně s noci závojem,
odchází má lidskost, mám ten dojem..
To monstrum ve mě křičí,
drtí, trhá, ničí..

Cítím ty ostré drápy,
po laskavosti - žádné stopy,
řve to na mě,
v mém nitru - to zla sémě.

To monstrum uvnitř,
není už v kleci,
to monstrum uvnitř,
ztrácím kontrolu - ztratila se v noci.

To monstrum uvnitř,
jsem pomalá,
to monstrum uvnitř,
pochop že nejsem dokonalá!

To monstrum uvnitř,
zahazuju všední masku,
to monstrum uvnitř,
ztrácíš se v mých očích lesku.

To monstrum uvnitř,
teď víš, kdo jsem doopravdy,
to monstrum uvnitř,
radši neotáčej se ke mě zády!

Postav se dál,
už nejsi v téhle zemi král,
teď to monstrum na dně mé duše,
na povrchu je - řve a kouše.

**My silent wish...**

24. october 2010 at 12:08 | Niky Nika |  Poezie a Pointy
Dotek křídel motýlích,
záblesky naděje v temných chvílích..
Dotek andělských perutí,
obzory bílé jako peří labutí.
Blesky zářivé,
úsměvy tvé upřímné..
Naděje volná, jak vítr podzimní,
a při tom připoutaná k tobě jako řetěz nejtěžší.
Zakletá do tvých očí,
miluju jak, když se usměješ, svět se se mnou točí,
tvůj hlas, bolest prořízne,
láska jenž k tobě cítím, hory přenese.
Co na tom - že za chvilku mě nadšení opustí,
zatím si ho vychutnám až do kapky poslední.

**Bouře chtíče, to, co se jenom mě týče.**

23. october 2010 at 19:25 | Niky Nika |  Poezie a Pointy
Vztek v podobě rozzuřených tónů,
v dáli vystrašené zvuky zvonů,
do toho všeho - do zdánlivého chaosu,
já, jako bledý přízrak se Satanem se snesu.
Hluboké tóny vzteku,
mění se do bouřkového mraku,
"Blesky! Ničte!
Hromy! Zemské hlubiny rozezvučte!"
Luna zalitá krví slunce,
všude jen černé růže - žádné tulipány, kosatce.
"V tom květu půlnoci,
skryté je srdce mé moci,
hry stínů - pod rouškou noci,
nikdo neunikne mojí nenávisti!"
Zvrásněná tváři země,
představuji ti tu, díky které tu vše zemře.
Jako baletky tančí její prsty,
drtí duši, v malé pěsti.

**I hate myself because... I love you.**

23. october 2010 at 19:07 | Niky Nika |  Poezie a Pointy
Plamen lásky prosté,
ty neopětuješ ji - jak sprosté!
Touha má černá je moc,
černá, temná - jako hluboká noc.
Temná, jak perutě křídel krkavčích,
však nezájem - krutý je, jak sto dětí plačících.
Snad měsíc, snad luna bledá,
vysvobodí mě z utrpení abych byla znovu zdravá..
Snad slunce, zářivá hvězda,
vysvobodí mě z bolesti abych si myslela že se mi to jen zdá.
Snad žár té temné vášně,
odezní rychle - abych se měla zase krásně.
Ale.. Je tu malý problém,
já vím, že když ztratím lásku, budu mrtvá duchem.

It's My life...and my disease.**

22. october 2010 at 23:38 | Niky Nika |  Her diary
...*Odkašle si*
Takže, jak jsme slíbila, hlásím se vám. =)
To že jsem nemocná - víte. Právě jsme se nadopovala prášky a koukám na Parfém: příběh vraha..
Unavená nejsem, ale ta moje nešťastná láska opět květe ve velkém, temně rudém květu naprosté svěžesti. To bude později zase deprese.. =D
No.. Přeju krásný sny všem..=)
Niky Nika

Fashion Studio // My creation [1]

22. october 2010 at 17:44 | Niky Nika |  **Moje Tvorba**
(c) cyxk.blog.cz

Today...Tomorrow...I'm still alive...**

22. october 2010 at 17:18 | Niky Nika |  Her diary
Hi ;]
Takže..začnu tím, že se (znovu) omlouvám za neaktivitu. Ale tak co naděláte, že? Momentálně jsem nemocná - chřipková sezóna, samozřejmě.
Dnešek jsem tudíž (díky Satanu), proležela doma.  Miluju takovéhle dny.
Kromě té mojí úžasné, nešťastné lásky a zimnice je mi relativně fajn.
Možná sem ještě večer přijdu s básničkou nebo povídkou..uvidím podle nálady - jede se totiž k fotrovi. 
With love and hate,
Niky Nika

**Já a panenka**

21. october 2010 at 20:03 | Niky Nika |  Poezie a Pointy
Dusíš se slzami,
panenko uplakaná,
zmítaná vlnami,
utři si oči, uslzená.

Nesmutni dál,
nad plamenem jenž zhasl,
říkáš, že je jediný kdo tě znal,
ale každý nad tebou žasl.

Nesmutni stále,
nad popadaným listím,
nebuď zamilovaná do Krále,
láska je bolest, já tě doprovodím.

Každý krok uděláme spolu,
budeme se držet za ruce,
předstírat, že neznáme nic jako školu,
nic nerozdělí naše srdce.

Budeme předstírat,
že láska ani bolest nás netrápí,
proč se tím vlastně zabývat?
Život je stejně jen pomalé umírání..

**Tired to live**

21. october 2010 at 19:29 | Niky Nika |  Poezie a Pointy
Jsem unavená životem,
utýraná jediným pocitem..
Nadchnuta tím co nemůžu mít..
Zabita tím, bez čeho nemůžu žít..
Několik posledních řádků hořkosti,
už jen poddat se své slabosti..
Přijmout s otevřenou náručí, 
smrti temné vody šeptající.
"Pojď za námi, naše bledá krásko,
proč žít, když nikdo ti neřekne 'lásko'?
Pojď k nám, sem, kde nic tě nebude trápit,
proč unavovat se životem, proč se stále rmoutit?
Cesta sem, snadná je,
přichází každý, jemuž zemře naděje.
Když plamen života, sfoukne lásky krutost,
přijde každý, jenž má na svět zlost.
Pojď za námi, za přízraky..
Jen se nestyď.. Neklop zraky.
Pojď za námi, jsi unavená..
Usedni k nám, naše milovaná."
Podat ruku, těm bytostem z mlhy..
Už podlamují se mi, mé slabé nohy..
Jsme unavena.. Unavena žitím..
Za vámi, přízraky, se teď řítím...

**Bolest touhy, touha bolesti..**

21. october 2010 at 17:20 | Niky Nika |  Poezie a Pointy
Dlouhé, ostré drápy,
ostřejší, než ostnaté dráty,
bolest má, nikdy nepřestávající,
když prohlubuje ránu zející.
Do živého masa,
mám nohy jako z másla,
potůčky krve, co staly se slzami,
rudé, hedvábné stuhy vetkává pod mou kůži jehlami.
Život jenž lásku k tobě postrádá,
nic, vůbec nic mi neříká,
rudý měsíc, odrážející mou bolest zapadá,
ve chvíli kdy mraky radosti slunce odláká.
Kdybych zemřela... Nic by se nastalo,
mrtvá už jsem, uvnitř, kvůli tobě - lásko.
Hedvábné stuhy, za které mé srdce škubalo,
když uvědomila jsme si, že neřekneš "Dobrou noc, krásko"..


**Tvůj malý fénix**

20. october 2010 at 20:24 | Niky Nika |  Poezie a Pointy
Okovy z růží,
trny jenž tvé vězení střeží,
krvavé slzy máčíce tváře,
oknem line se rudá záře.
Dlouhé prsty tančící po strunách,
sníš o všech tvých lidských touhách,
umíráš, připoután k životu,
mezi lidmi nacházejíc samotu.
Jsem tvůj malý fénix, tvá černá růže,
co dotýká se jemně tvé trýzněné kůže,
jsem tvá múza, jenž dává tvým snům život,
jsem tvůj smrtihlav, slyšíš mých křídel tlukot.
Okovy z růží,
hranice z ohňů tvou cestu kříží,
podej mi ruku, jsem tvým bledým průvodcem,
jdeme mezi životem a smrtí, osvícení rudým měsícem.
Za hradbami hor,
na místě, kam nedosáhne ani nejhorší mor,
spatříš má černá křídla, tmavé perutě,
vznášíme se v oblacích, v naprosté temnotě,
pryč od světa zrady a trní,
pryč od láskyplného hraní.


Zombie Walk..<3

20. october 2010 at 14:35 | Niky Nika |  Her diary
Takže..Pokud jste v Neděli sledovali zprávy na nově, mohli jste zaslechnout cosi o Libereckém ZombieWalku.. No já tam samozřejmě byla..=) Kdyby to šlo, zopakovala bych to - hned teď, se vším všudy =) Přikládám několik fotek ;)

**I walk Alone**

19. october 2010 at 21:25 | Niky Nika |  Poezie a Pointy


Jdu sama, životem i smrtí,
stíny, trny, klestí,
osamocené kroky na prérii života,
tiché kroky, oživlá samota.

Jdu sama, pouští i mořem,
jdu sama, radostí i hořem,
jdu sama, bouří i sluncem,
jdu sama, radostí i smutkem.

Tiché kroky,
ztrácí se v písku všechny roky,
nořím dlaně,
do srsti mrtvé laně.

Jdu sama, jsi jen vánek,
jdu sama, jsi jen okvětní plátek,
jdu sama, jsi jen vzduch,
jdu sama, jsi nehmotný a tichý duch.

Podívej se co samota se mnou udělala,
zůstávám chladná, i když dřív jsem ti neodolala,
jdu sama, do bezedné propasti,
toto území patří jen a pouze smrti.

Jdu sama, smrtí i životem,
jdu sama, prohrávám hru s tichem,
jdu sama, dej pryč růže i můj hrob,
jdu sama, to ale neznamená že mám v hrudi hrot.

Když štěstí zabije naději,
když víra padne do hrobu raději,
kdy má zimní bouře, rozčísne oblohu,
víš, že jdu sama, nemůžeš mi přicvaknout řetěz na nohu.

Jdu sama, ale to už víš,
tak copak, větře, ještě mi povíš?
Nepomůžu ti, když jdu sama,
nikdy to neodchází, když jdu sama.

Každý krok, který udělám,
nepoznáš můj hlas, když tě zavolám,
nepoznáš tlukot mého srdce,
jdu sama, i když pochopit se ti to nechce.


Die Alive..**

19. october 2010 at 19:22 | Niky Nika |  Her diary
Ahoj, sluníčka..
Tak jak se máte? Omlouvám se za opakovanou nekativitu..=/ Ale poslední dobou jde obyčejný večer ruku v ruce s depresí a nechci aby to vypadalo že jsem neustále zdeptaná.. Každopádně..Znovu moc děkuju slečně jménem Tenny. Moc mi pomáháš..=)
Tak..Nějak nic nového, co se těch trosek jimž říkám život.
Tak..Loučím se s vámi..
Noita..

Tik...Tak...kolik ti zbývá času?

15. october 2010 at 20:41 | Niky Nika |  Povídky
Další část povídky "Ztracené duše"..=) Enjoy ;)

Budu vám vyprávět příběh, kterej se stal člověku co nikdy neměl štěstí. V lásce.. Životě.. Práci.. Dokonce ani na zkurvený cestě do města sem se vždycky na půl hodiny zasekla v zácpě. Možná tyhle zdánlivý drobnosti vedly právě k tomu, že se mi život posral o to víc.
Bože.. Nikdy bych si nemyslela že jedna pitomá, posraná hodina dokáže zničit i to, co od začátku zničený vypadá.
Už to hnusný, studený ráno mi mělo předpovědět že se celej den takhle zhroutí.. Jela jsem na hřbitov, kvůli mrtvý matce. Když pře rokem umřela, umřel s ní i kousek mě. Nikdy se o mě nikdo krom ní nestaral. Otce jsem nikdy nepoznala. Ten sráč se na nás obě vykašlal ještě dřív než jsem se narodila. Prostě zdrhnul. Vzal prachy, máminy šperky a sprostě zdrhnul od mámy kterou zbouchnul.
Když sem přišla na hřbitov, šla jsem k automatu se svíčkama. Hodila do něj mince a čekala. Nefungoval. Teprve potom jsem si všimla rozškubanýho lístku na kterym mohlo dřív stát něco jako Mimo provoz.