close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Cesta ke konci

14. november 2010 at 21:37 | Aya |  Povídky
Třetí díl Ztracených duší =)

Přistoupil k otevřenému oknu. Ledový noční vítr se mu opřel do tváře a rozcuchal jeho delší vlasy barvy havraních křídel. Zahleděl se na měsíc a vzal stříbrný amulet, jenž s emu houpal na krku do dlaně. Stiskl ho.
"Už jen tři, drahá... Už jen tři." Vydechl tiše. Jeho hlas zanikl v šeptání větru. Stále hleděl do bledého světla luny, které propůjčovalo jeho pleti přízračný vzhled.
Za jeho zády se ozvalo přidušené mumlání. Otočil se a rty se mu zvlnily do úsměvu.
"Ach... Málem bych zapomněl, maličká. Bez tebe už jen dvě." Řekl do tmy, zavřel okno a vydal se ke své posteli. Dívka, která v tomto bytě bydlela nyní ležela na posteli se svázanýma rucema. Přes pusu měla pruh látky, aby nemohla křičet.

Z nočního stolku vzal dlouhou, tenkou dýku s ostrou čepelí. Posadil se vedle dívky na postel a prohlížel si dýku. Dívčiny dušené výkřiky nabraly na intenzitě, když spatřila čepel lesknoucí se v měsíčním světle. Po tvářích jí začaly stékat slzy.
"Šššš... Buď potichu. Nebude to bolet." Otočil se jejím směrem a jednou rukou jí chytil za vlasy. Přitáhl si její tvář blíže ke své. "...Moc dlouho." Dodal a krutě se usmál.
Pokojem se stále rozléhaly tlumené výkřiky spolu s mlaskavým a později bublavým zvukem. Mumlání utichlo. Už jen tiché šplouchání a kapání.
Na stříbrném amuletu se cosi rudě zalesklo. Ta krátká záře utichla ve chvíli, kdy vyprchal život z očí dívky, jejíž hlava nyní ležela dobrých deset centimetrů od krku, na kterém dříve ještě pevně seděla.
Prostěradlo, které bylo ještě před hodinou čistě bílé, jako čerstvě napadaný sníh, mělo nyní barvu rubínů. 
Kap... Kap...
Na podlaze se tvořila malá kaluž rudé tekutiny, která dříve dávala dívce život.
Zvedl se. Na jeho košili opět nebyla ani kapka krve. Jako vždy vypadal stejně jako když přišel. Otočil se ke dveřím a stejně nepozorovaně, jako se sem dostal, zmizel.
¤
Janee se opřela lokty o lavici a ztěžka vydechla. Zase se jí udělalo mdlo. Poslední dobou se jí to stává pořád. Nechápe, že jí matka pořád posílá do školy, když ví že se stejně vrátí na pokraji vědomí.
O pár minut později už seděla před ředitelnou a čekala až pro ni matka přijede. Hlava se jí točila jako ještě nikdy. Na okraji zorného pole tančily stíny a ona cítila, že při vědomí nezůstane už moc dlouho. Chtěla křiknout na sekretářku, ale už to nestihla. Tma ji pohltila.
"Hej! Jsi v pořádku?" Z mdlob ji vytrhl hluboký mužský hlas. Otevřela oči a hlava se jí znovu zamotala.
"Jsem tu pro tebe místo tvojí mámy. Jela ti ještě pro věci k tátovi. Zapomněla sis tam klíče." Řekl a usmál se na ni. Líbily se jí jeho delší vlasy, stažené do culíku, i podivný amulet, co měl na stříbrném řetízku kolem krku.
"Jo... Dobře." Janee se pokusila vstát. Málem opět spadla do křesla ale muž ji vzal za paži a podepřel jí.
"Je ti líp? Vypadáš jako zombie." Oba se zasmáli.
"To děkuju. Ale jo. Už je mi líp."
"Pojď, jdeme do auta, ať jsi co nejdřív doma."
"Fajn."
Vydali se po dlouhých schodech k parkovišti, kde čekala černá Suzuki s kouřovými skly. Janee si sedla na přední sedadlo. Ulevilo se jí, že konečně jede domů. Lehne si do postele a bude jí dobře. Rozbouřený žaludek se uklidní stejně jako bolest hlavy... Ty černé stíny na krajích zorného pole zmizí. V tu chvíli ji znovu polapila tma.
Probudil jí železný pach. Jakoby byla někde u rezavých trubek. Otevřela oči. V tu chvíli málem znovu omdlela. Dívala se do mrtvých očí. Do mrtvých očí své matky. Kde má tělo? Ozval se jí v hlavě vyděšený hlas. Rychle se rozhlédla. Bezhlavé tělo bylo usazené v křesle. Vedle něj stálo další křeslo a v něm onen muž s černými vlasy. Z hrdla se jí vydralo hysterické vyjeknutí.
"Klid, zlatíčko. Nebude to dlouho trvat." Usmál se na ní a pak vydechl. "Škoda že nejsi poslední. Pohrál bych si s tebou... Ale - čas kvapí." Znělo to smutně ale nedočkavě. Zvedl se a Janee si všimla dlouhé, tenké dýky, kterou svírá v rukách za zády. Ztěžka polkla a rozhlédla se kolem. Zkusila, jestli nepovolí pouta na rukách - kdepak. Byla příliš pevná. Zkusila ještě nohy. Pouta povolila. Jakž takž zadusila vítězoslavný výkřik.
Muž se stále blížil. Chytil jednou rukou provaz, na kterém byla za vlasy pověšena hlava Janeeiny matky a přitáhl hlavu obličejem blíž k Janee. 
"Takhle dopadneš. "Řekl tiše a klidně, jakoby jí říkal jaké bude zítra počasí.
Teď nebo nikdy! Janee prudce vykopla nohama s úmyslem zasáhnout jeho holeň nebo rozkrok. Byl ale rychlejší. Rychlý jako jedovatý had při útoku. Chytil pevně její nohu a zatlačil na ní k jejímu tělu, takže se s ní židle převrátila dozadu. Těžce dopadla na tvrdou zem a hlavou  prudce narazila o podlahu. Ozvalo se nechutné křupnutí.
Zůstal stát jako kamenná socha. Pak rozzuřeně rařval a kopl do židle. Je mrtvá. Ale on ji nezabil. Pořád dvě zbývají. Jak si ji mohl nechat utéct..? Díval se na rudou břečku co zbyla ze zadní strany Janeeiny hlavy. Znovu rozzuřeně kopl do židle a odešel. Znovu hledat.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Alison Alison | Web | 14. november 2010 at 21:47 | React

Dokonalý! Pokráčko asi nebude, viď? :( Chtělo by ho too!!

2 Tenny Tenny | Web | 14. november 2010 at 22:51 | React

Sadistické,úžasné,dokonalé,krásné!
Nemám slov:D

3 Tenny Tenny | Web | 15. november 2010 at 18:29 | React

Ahojky...Chtěla jsem tě poprosit o pomoc...jestli bys dneska mohla na icq aspoň na 5minutek,byla bych ráda:-)

4 Marťa Marťa | Web | 15. november 2010 at 19:51 | React

Dokonalost..nemá to chybu!!

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama