Ztratila ses,
a on tě našel,
když neštěk' po tobě ani pes,
on zůstal, neodešel.
Když cíla ses šťastná,
tak, jako nikdy,
zbyla po něm jen dríra v hrudi prázdná,
otočil se k tobě zády.
Řekni, jak moc byly hořké slzy,
které polykalas' noc co noc,
řekni, o co jsi hvězdy prosila z rána brzy,
když vlekl se čas os Vánoc.
Pověz, oč jsi prosila tmu,
chtělas' aby tě vzala pryč,
chtěla ses ubránit nejhlubšímu dnu,
ale nezvládlas to, tak bílou vlajku vztyč.
Všechna slova, kterás' volala do noci,
chtělas' aby je slyšel,
a věděl že stále může ti pomoci,
tím, že by cestu k tobě znovu našel.
Ale dny ubíhaly, a on stále nikde,
jsi ztracená v touze,
tvá radost den ode dne bledne,
mluvíš jen tiše a stroze.
Už nevíš, co znamená smát se,
radost je ti cizejší než amerika,
chceš pocítit krásu života zase,
jenže už patříš do chmurného panoptika...