Jak řekla má velice dobrá kamarádka - bloudím uvnitř sebe.. Nebo - vlastně nebloudím. Boj o to, najít z toho bludiště východ jsem už vzdala. Ztrácím se v mlžném oparu bouznení a chvilkové uforie, abych se později znovu mohla propadnout do bezedné jámy melanchoile a deprese. A proč vlastně? Kdybych našla odpověď, najdu i východ. Jenže - já už vlastně nehledám. Protože kdesi uvnitř vím, proč to všechno. Ale nejsem schopná - nebo mám možná strach či odpor - si to připustit...
Omlouvám se za tu kaluž, jak si tu vylívám srdce a vyprazdňuji těžou mysl...



