Krátkými kroky šla mezi pískovcovými hárobky, na které dopadaly kapky deště. Mířila k jeho hrobu. Pokud je nějaké místo, kde chce ukončit svůj život, je to právě tam. Dnes je velký den. Dnes bude doopravdy svobodná. Ode dneška nebude cítit bolest, nebude jí tížit osud její a jí blízkých... Konečně ucítí jiný druh prázdnoty - ne tu prázdnotu, tu příšernou a tísnivou, která jí pokaždé vžene slzy do očí - ale takovou, která je lehká. Snadná. Bezbolestná.
Moc dobře věděla, že jí temnota zlomí. Věděla to už ve chvíli, kdy poprvé proplakala noc. Věděla to od chvíle, co se poprvé cítila lapena v kleci života. Ale dnes - dnes se z ní dostane ven.
Usedla do mokrého břečťanu, který obrůstal kolem jeho hrobu. Sama ho sem před rokem sázela. Věděla, že on by to tak chtěl. Její bílé šaty byly už tak dost nasáklé dešťovou vodou a tak si ani nevšimla toho že jsou zelené lístky mokré. Chvíli jen tak seděla, opřená o náhrobek z černého mramoru, do kterého bylo vytesáno jeho jméno, datum narození a úmrtí. Ten den zemřela také - vlastně ne. To byla jen první fáze její smrti. První krok k volnosti. Jestli se tam s ním sejde, poděkuje mu za to.
Sundala si z krku řetízek, na kterém se houpala žiletka. Její ostří, na které dopadal déšť jí uklidňovalo. Nikomu tu nebude chybět. Ví to.
Poposedla si a znovu se opřela zády o chladný kámen. Pevně, rozhodně uchopila žiletku mezi palec a ukazovák levé ruky. Pravou ruku natáhla před sebe, dlaní vzhůru. Zatla pěst. Bude to bolet? Fyzická bolest je přeci snadnější než psychická... Já se alespoň částečně utišit. Osvobozuje.
Přiblížila žiletku ke kůži, dokud její ostří, její chladné otří nepocítila na jemné kůži. Před ní je ta brána, a žiletka je klíč.
Přejela si ostřím po zápěstí. Projelo hluboko, hluboko do tkáně, prořízlo žíly i tepénu.
Brzy se její krev smísila s deštěm a déšť se smísil s jejími slzami. Konečně je volná.




Comments
brrr
to je temný a smutný. atmosféra by se dala krájet. výborně napsaný. (ale s filosofií nesouhlasím
nebyla volná, vzdala to, takže je ted nic a jeho tam někde rozhodně nepotká sebevrazi nejdou do nebe
) Ke konci sem měl až stísěnej, depresivní pocit když sem to četl
fakt úžasně napsaný 
posimtě, ona na to nemá čas...
Jak přesně volná...?
Její duše možná bude bloudit do nekonečna po tomto protivném a odporném světě..
Smrt je spása,ale občas je to i utrpení..
Jinak nádherná povídka..běhá mi z ní mráz po zádech,přesto se mi hrozně líbí.