Sleduješ mě,
skrze stěny,
z útrob země,
vše zůstane beze změny.
Ačkoli utíkám,
jsi za mnou,
mlčím, nic neříkám,
jen utíkám černou tmnou.
Cítím dotek tvých cladných křídel,
jenž peří postrádají,
šeptáš mi do ucha, že jsi můj přítel,
zatímco mě tvé havraní vlasy umlčí potají.
Cítím tvé chladné ruce,
obtáčejí se mi kolem pasu,
kloužou mi po kůži lehce,
šeptáš že přinášíš mi spásu.
Vždy jsem si přála,
mít někoho jako ty,
a teď, když se přání skutečností stala,
stahuješ mě do temnoty.
Zavíráš oči a směješ se,
já vadnu jako růže v mrazu,
a ozvena smíchu se prázdnotou nese.



