Chlad na tvářích,
ne, smrt to není,
jsou to slzy probuzení,
copak je to hřích?
Jen pro tuhle chvíli,
svěřím se se slzami,
s těmi cladnými kapkami,
které pod víčky se zrodily.
Když jsem byla malá,
emoce nikomu nevadily,
slzy si volně po tvářích stékaly,
ale teď jsme už prý velká...
Takže slzy schovávej,
ať jsou sebe naléhavější,
pocity skrývej pro svět vnější,
jakoby se nic nestalo dělej...
Zkouším, tvrdě trénuji,
abych to zvládla,
aby na mé tváři radost mi hrála,
i když hluboko v sbě ztrácím veškerou naději.
Je to kámen, nebo smutek,
který rozbil sklo výlohy,
za kterým se skrývala druhá strana duhy,
ta, ze které by každý utek.
Slzy, křik a pláč,
jen teď vám to vypovím,
pak své oči v tichých slzách utopím,
ale natáhnu přes sebe neviditelný plášť.



