Pohřbená pavučinami,
na loži z jejich sítí,
ukolébána růžemi,
spím tam, kde jen luna svítí.
Pohřební kvítí,
tiše šeptající,
tak se duše krásně cítí,
na věký spící.
Rozbřesk vezme hodiny,
a přetočí je zpět,
zboří všechny zábrany,
a nechá ty sítě pět.
Na lůžku z pavoučích sítí,
navždy zmražená,
sladké kvítí,
víčka stále zavřená.
Slunce, až se probudí,
zhasne samo sebe,
Lunu potom doprovodí,
zase zpátky na nebe.
Šeptající,
tiché vlny chladných par,
plynoucí,
neví co je vztek a svár.
Hvězdy vezmou prach,
a rozzáří ho tisíci jisker,
zaženou všechen strach,
zachrání umírající z ker.
Tam kde lidi blouzní,
na lůžcích pavouků,
tam kde se niko nebudí,
a dočkává se zázraků..



