May 2011

Tik, tak

30. may 2011 at 20:11 Poezie a Pointy
Tik, tak,
tvá mysl nevěří,
že je tomu tak,
zatímco hodiny tikají.

Tik, tak,
temnota tě obtáčí,
jako velký černý mrak,
tělo utéct nestačí.

Tik, tak,
začínáš na dno klesat,
a jako ohromný zlý drak,
co nutí tě přestat dýchat.

Tik, tak,
chceš se prostě smrti poddat,
dech už ztrácíš, ani nevíš jak,
ale jsi ráda - život už nebude tě jak dýka bodat.

Tik, tak,
tvé poslední minuty,
nevěříš, že je tomu skutečně tak,
tvé srdce i vzpomínky, budou teď vyjmuty.

Co koukáte? Nikdy jste mě snad neviděli?

30. may 2011 at 18:42 Her diary

Jedu si busem.
V hlavě s emi začnou skládat rýmy, takže tahám bloček.
Nosím ho s sebou právě kvůli těmhle příležitostem.
Začnu si do něj psát.
Po chvilce se kouknu z okna, když nevím jak pokračovat.
Zachytím pohled nějaký starý paní.
Nic si z toho ale nedělám, u těchle postarších humanoidů je normální že koukají kde co lítá.
Píšu dál.
Zachytím další pohledy, ale nevšímám si jich.
Moje sousedka mi začne koukat přes rameno.
To už mě naštve, takže bložek nakloním tak, aby tam neviděla.
Píšu dál. Ona se na mě jenom zle podívá.
Před mojí konečnou na mě kouká jak na debila celý autobus.
Je tak extra fakt, že si píšu básničku v autobuse?
Když se otevřou dveře, jsem ráda, že můžu vypadnout.
Příště si to asi napíšu do mobilu, nebo já nevím.
Zrovna kvůli takový brkotině tolik pozornosti? To si snad ani nezasloužím.

Mrtvá hvězda

27. may 2011 at 13:15 Poezie a Pointy
V mých nejtemnějších snech,
v nejzažším koutě mojí mysli,
rodí se na děje, co umírá v jasných dnech,
přebívají ji každodenní nesmysly.

V mých nejtemnějších nočních můrách,
umírá ta naděje, co skrývá se v mém srdci,
pro ni jsem žila, a tak mě nesou na marách,
už netluče mé srdce - srdce darované od mrté hvězdy.

Uvnitř nejtemnější noci,
ve které zemřela i poslední hvězda,
rodí se nový zárodek života, naděje, moci,
probouzím s ek životu, ve světě, který se mi nezdá.

Tato temnota na mé mysli,
tato temnota od hvězdy co již mrtvá je,
jejíž krev proudí uvnitř každé mojí žíly,
do mého nitra novou naději mi pumpuje.

Anonymní inspirace

25. may 2011 at 17:28 Poezie a Pointy
Všechny svoje sny, dokud je máš v moci,
uzavři do klece, na bezesné noci,
a v tmě ptej se sám sebe:
kde je mám mysl? Kde je má vůle?

Letěla vážka, ulétla dítěti,
co chtělo vážku,tak moc chytiti.
Odbzučela vzduchem pryč, do neznáma,
dítě po ní marně, naposled chňapalo ručičkama.

Taková bezmoc, takových otázek,
život zdá se ti náhle, jako ošklivý obrázek,
když se ti nedaří, když se všechno bortí,
tvá mysl nebojuje, jen na život se zlobí.

Za barevným sklem - Útěk

25. may 2011 at 13:00 Za barevným sklem
Už ani nevím, jak dlouho tu jsem… Dny mi splývají… Kolik je vůbec hodin? Je venku šero, protože svítá, nebo protože se stmívá?

Dívka Bezejmená, se třemi jmény, aneb sbohem, optimisme.

23. may 2011 at 14:04 Her diary

Vítej, Melancholie, sbohem optimisme.
Jistě, to já pořád depkařím.
To já to nemám v hlavě v pořádku.
To já jsme ta nejhorší...
To jenom já potřebuju antidepresiva a pořád rozesmívat.
Protože to jenom já žiju mezi lidmi, kteří si myslí, že je smutek a deprese smrtelná nemoc.
Au Revoir, optimistes.
Good Bye, optimists...
Hyvästi, Optimistit...
Adiós, optimistas...
Sbohem, nashledanou, optimisme.
A jak se mám?
Pokud to jasě nevyplynulo z předchozích slov...
Ovšemže, mám se skvěle!
Všechno se mi daří, všechno je dokonalé.
... Ano, miluji ironii a sakrasmus.
Nic nového se nechystá.
Snad kromě barvení vlasů a kupování košile.
...Už vlastně ani nevím co psát.
Dřív jsme unikala do vlastního světa když jsem poslouchala hudbu do sluchátek.
Teď k tomu už ani hudba není potřeba...
A. C. S.
Aya Cary Sinclaire

Something in the wind

22. may 2011 at 14:33 Her diary


....
Taky máte někdy pocit, že se kolem vás stahuje nepředstavitelné dusno?
Jako klec?
... Máte pocit že není úniku?
Že už nemáte ani sílu pokoušet se o únik?
... Tak to už asi ani nemusím popisovat jak se cítím.
Poslední dobou všechno..jako naruby.
Připomíná mi to dvouhlavé karty... Znáte to, na prší, rychlíka a pdoobně...
Když je obrátíte vzhůru nohama, co se změní? Nic... Jen budete mít pocit, že je to špatně, že je to jinak.
Budete to vědět jenom vy.
Nikdo jiný.
Asi mi z toho všeho už trochu hrabe..
Nevím co si myslet, nevím pro co žít...
Ztratila jsem Ovečku...
Ztratila jsem důvod...
Ach jo...
Všechno je prostě divné...
A.

Za Barevným sklem - Fred

21. may 2011 at 19:54 Za barevným sklem
Říkají, že jste přeludy… Ale nejste, že ne? Já vím, že ne… Mám vás ráda… nebojte se, ovečku brzo najdeme… Už nebude sama, vystrašená, ve tmě…
Cary si přitiskla kočku konejšivě k hrudi. Uslyšela její tiché vrnění. Pak se otevřely dveře jejího pokoje. Rychle kočku jménem Syndy pustila na zem a utřela si uslzené oči.
"Nesu ti další papíry, zlatíčko." Řekla žena, co v blázinci zastávala pozici jakési zdravotní sestry. V rukou nesla tlustý štos papírů, který položila na stůl. "Můžu se podívat?"
Cary pomalu přikývla a sledovala, jak si žena prohlíží její obrázky. Její výraz se pomalu měnil, jak si prohlížela kresbu za kresbou.

Za Barevným sklem - Příchod

21. may 2011 at 17:14 | Aya S. |  Za barevným sklem

Je to spíš takový experiment, nicméně mě to baví.

Bez názvu 2

21. may 2011 at 14:54 | Aya BlackPhoenix |  Poezie a Pointy
Myslela jsem na tebe někdy?
Vzala jsem se snad své pravdy?
Myslíš, že něco zmůžeš, když jsem, a ty to víš,
silnější den ode dne, a tobě jsem pořád blíž.

Každým pohledem, ničím tu zeď kolem tebe,
přivoláváš peklo i když voláš nebe,
No help from the priest,
this is the year of the beast.

Nikdy víc.

Myslíš, že ty jsi ten jediný,
že ty jsi ten první i poslední,
že kromě tebe, není tu nikdo,
kdo by mi nahradil, tvoje libido.

Temnota mě dělá silnější,
moje myšlení je, bez tebe, rychlejší,
jsi jenom přítěž, nejsi odměna,
ty jsi trest, a žádná jiná slovní záměna.

No help, from the priest,
this is the year, of the beast,
no light, no forgiveness,
this is the year of the darkness.

Poslouchala jsem tě někdy?
Narážím tvrději, zničím tě,
teď a tady,
přestala jsem smad někdy myslet? Z toho nyní těž.


This girl.

17. may 2011 at 7:19 | Aya S. |  Her photoshoots

...No...Tak se zase hlásím. (Pokud se fotka nezobrazuje - pitomí administrátoři z blog.cz!!!! =D)





Bez názvu

16. may 2011 at 15:05 | Aya S. |  Poezie a Pointy
Slzy pokrýají další a další kousky kůže,
setři je,
nebo je proměň v růže.

Nikdy se nesmím vzdát,
nic není tak, jak se může zdát,
vím, musím mít dost síly,
ale tohle vědomí je to, co mě oslabuje v tuto chvíli.

Proměň smutek ve sklo co se snadno rozbije,
a pohřbi mě v karmínových růžích,
do vlasů dej mi lilie.

Nikdy prý nebudu osamělá,
ani když budu vzůru, nebo má mysl bude spát celá,
nechci ale spát, ani snít,
radši se svy budu prožívat a bdít.

Splň je, proměň je v realitu,
pak mě už prosím pohřbi,
svou sklenici života už mám dopitu.

Neříkej že ne, neříkej že to tak není,
nebude totiž nic, co se tím změní,
sny nikdy neoživnou a ty mě nikdy neuklidníš,
tak proměň slzy v růže kterými mne do sna probudíš.

Oči se zavírají, má duše se přokrývá ledem,
a rty tiše šeptájí,
mé poslední sbohem.


Hrdina

15. may 2011 at 21:54 | Aya S. |  Poezie a Pointy
Nesnáším,
to čím jsem se stala,
opuštím,
to, čím jsem kdysi byla.

Třeba jiný den,
třeba v jiný čas,
přijde ten,
kdo zažene led a mráz.

Třeba v jiném životě,
třeba prostě jindy,
mě někdo najde v nicotě,
a poběží se mnou mé životní sprinty.

Zapálí svíci,
můj hrdina,
která světlem vyrovná se slunci,
můj hrdina.

V jiný den a v jiný čas,
v jiný rok a v srdci mráz.
Zachraň mě, zachyť můj pád,
ať už je tu, můj hrdina, můj pán...

Jen ať je tu včas,
jen ať to stihne,
jen ať nezmešká ten čas,
kdy má svíce zhasne...


Fairytale

10. may 2011 at 20:21 | Aya S. |  Povídky
Za pradávných časů, kdy se ještě magická stvoření neskrývala, a andělé chodili po povrchu zemském, žili v horách dva draci a jedna dračice.
Jednoho dne, když byli na lovu, našli obrovský zlatý poklad. Položili ulovené kusy masa vedle jámy se zlatem a začali se dohadovat, kdo by měl poklad i úlovek dostat.
"Já musím dostat poklad i úlovek, protože jsem nejstarší a nejsilnější." Prohlásil první drak, s šupinami lesknoucími se azurově modrou barvou a s ohromnými bodci posázenými na zádech po linii páteře.
"Ne, to já bych měl zlato i maso dostat, jsem přeci nejchytřejší a nejrychlejší." Okřikl prvního draka druhý, zelený drak, s velkými křídly a hroty na konci ocasu. Oba draci pohlédli na dračici a čekali, co na svou obranu řekne ona.
Dračice na oba pohlédla svýma velkýma žlutýma očima a roztáhla pysky do úsměvu. "Zlato i potravu dejte mě. Jsem matkou několika dětí, v doupěti mám vejce. Na takovéto dohady nemám čas, nebo mi děťátka umrznou."
Ostatní dva draci se ale svých úlovků nechtěli jen tak pro nic vzdát a hádali se dál. Po chvilce šel kolem druid z nedaleké keltské osady.
"Ale, ale, copak se to tu děje?" Zvolal k těm hádajícím se stvořením.
"Moudrý druide, rozsuď nás." Zařval zelený drak. "Byli jsme na lovu a na cestě domů jsme našli tento poklad. Kdo si ho má vzít, a kdo si má vzít potravu?" Otázal se.
"Je to všechno mé. jsem nejstarší a nejsilnější!" Opakoval modrý drak.
"Já jsem majitelem toho všeho, jsem nejrychlejší a nejchytřejší!" Řval zelený drak.
"A já jsem matkou dětí, které kvůli vašim nesmyslným hádkám zahynou, pokud se brzy nevrátím!" Zařvala dračice, mocněji než oba draci.
Druid se zamyslel a řekl: "Vy dva si rozdělte poklad. Muži jsou od toho, aby měli moc. Ty, dračice, si vezmi dnešní úlovek. Jsi žena, a musíš být silná. Dáváš drakům děti a to je větší a mocnější úděl, úděl božský, silnější než boje, moc a chytrost. Ty jsi stvořitelkou, jídlo náleží tobě."
Dračice poděkovala, vzala jídlo a odletěla, aby nakrmila děti a dala jim teplo.
Drakům se to ale nelíbilo. Nelíbilo se jim, že by se měli dělit a tak do jámy ulehli a rozhodli se, že zlato bude náležet tomu, kdo dřív odletí pro potravu.
Druid nad nimi zavrtěl hlavou a odešel do lesů na sběr bylin. "Hloupá stvoření…" řekl si sám pro sebe, když byl od nich dostatečně daleko.
Když kolem tohoto místa po několika letech letěla dračice s pěti mláďaty, uviděla dvě dračí kostry, jak stále hlídají svůj poklad. Nic jim nebylo platné, že byli silnější, nebo chytřejší. Kvůli své chamtivosti a neochotě prohráli a zároveň vyhráli oba. A pokud lidé toto místo nezničili a vítr a písek nezničil jejich kostry v prach, hlídají tam draci svůj poklad od dnes.

Litha

9. may 2011 at 21:05 | Aya S. |  Poezie a Pointy
Ať vzplanou ohně,
Svatojánská noc je tou nocí,
kdy i jádro Země,
vzplane nadpřirozenou mocí.

Vlci vyjí na mocnou Lunu,
dívky tančí u plamenů,
miliony hlubokých hlasů,
jako ze samých srdcí lesů.

Litha, noc Svatojánská,
duše Keltů se probouzejí,
dnes je noc kdy magie Zemi laská,
kdy dívky v ženy vykvétají.


Waiting

8. may 2011 at 21:12 | Aya S. |  Her photoshoots


" Don't worry, be happy! "

7. may 2011 at 22:12 | Aya S. |  Her diary
"Usměj se."
"A myslíš že když se usměju, změní se tím to co cítím uvnitř? Ne. Jenom se Ty zbavíš dojmu toho, že jsem smutná a nebudeš mě muset dostávát z deprese."
~
Ne vždy je pomyslné nebe živote bez mráčků...O tom samozřejmě už vědí všichni... Bohužel se mi poslední dobou zdá, že moje "nebe" je stále zatažené.
Včera jsme se vrátila z cykloturistického kurzu. Byli jsme tam už od úterý se školou. Cykloturistický kurz - většina si vybaví sluncem zalitou krajinu s louhou rovnou silnicí po které jedou puberťáci s tvářemi rozzářenými úsměvy na kolech a další, stejně vyhlížející puberťáky, stojící na vyhlídce kdesi ve skalách a nadšeně shlížející do obrovské hloubky zelenající se trávou a stromy. Ha. Kéž by. První den nám sněžilo. Což ale vůbec nebránilo tomu, abychom ušli 15 kilometrů. Další den se pošasí "zlepšilo" - vysvitlo slunce, nepršelo... Zima byla pořád... A za celý den dalších 16 kilometrů. Třetí den - celodenní výlet zalitý horkem a sluncem. 18 kilometrů. Čtvrtý den - vstávání o hodinu dřív, abychom stihli autobus do Liberce. Za hodinu jsme museli ujít 6 kilometrů do mírného kopce. Pak jsme ještě museli hodinu čekat na utobus, protože jsme tam byli moc brzo.
Závěr: Nohy mě bolí ještě teď, mám špatnou náladu kvůli určitým problémům, a moc ráda bych rozkopala stůl. Jsem negativistka? Možná. Ale možná za to může jenom shluk dosti nevyhovujících událostí.