"Usměj se."
"A myslíš že když se usměju, změní se tím to co cítím uvnitř? Ne. Jenom se Ty zbavíš dojmu toho, že jsem smutná a nebudeš mě muset dostávát z deprese."
~
Ne vždy je pomyslné nebe živote bez mráčků...O tom samozřejmě už vědí všichni... Bohužel se mi poslední dobou zdá, že moje "nebe" je stále zatažené.
Včera jsme se vrátila z cykloturistického kurzu. Byli jsme tam už od úterý se školou. Cykloturistický kurz - většina si vybaví sluncem zalitou krajinu s louhou rovnou silnicí po které jedou puberťáci s tvářemi rozzářenými úsměvy na kolech a další, stejně vyhlížející puberťáky, stojící na vyhlídce kdesi ve skalách a nadšeně shlížející do obrovské hloubky zelenající se trávou a stromy. Ha. Kéž by. První den nám sněžilo. Což ale vůbec nebránilo tomu, abychom ušli 15 kilometrů. Další den se pošasí "zlepšilo" - vysvitlo slunce, nepršelo... Zima byla pořád... A za celý den dalších 16 kilometrů. Třetí den - celodenní výlet zalitý horkem a sluncem. 18 kilometrů. Čtvrtý den - vstávání o hodinu dřív, abychom stihli autobus do Liberce. Za hodinu jsme museli ujít 6 kilometrů do mírného kopce. Pak jsme ještě museli hodinu čekat na utobus, protože jsme tam byli moc brzo.
Závěr: Nohy mě bolí ještě teď, mám špatnou náladu kvůli určitým problémům, a moc ráda bych rozkopala stůl. Jsem negativistka? Možná. Ale možná za to může jenom shluk dosti nevyhovujících událostí.



