close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Za Barevným sklem - Příchod

21. may 2011 at 17:14 | Aya S. |  Za barevným sklem

Je to spíš takový experiment, nicméně mě to baví.

V podvečer přijelo auto před jedním z mnoha ústavů pro duševně choré v severní Anglii. Tento blázinec vlastní katolická církev a právě přijela nová chovanka. Dva muži v bílém ji vyvedli z auta, každý držel jednu ruku schovanou před zraky všech ve svěrací kazajce. Dívka se dívala do země, zrzavé, rozcuchané, vlnité vlasy jí spadaly na záda a přes obličej, do kterého jí bylo díky krátce střižené ofině vidět. Měla rozmazanou řasenku od dešťových kapek, které neustále padaly z nebe. Šla klidně, jakoby byla duchem jinde. Za trojicí šel muž, její otec, se zachmuřeným výrazem. Měl na sobě tmavě šedý oblek, v ruce držel rukojeť od černého, draze vypadajícího deštníku. Masivní vrata, brána do světa těch, jejichž mysl je svobodná, se otevřely.
Přivítal je pach zatuchliny a chlad. V přijímací hale panovalo přítmí, jediné modrozelené světlo pocházelo od stolku, za kterým seděla blonďatá sekretářka. V rukách zakončených rudě nalakovanými nehty držela jakýsi román který, skrze tenké brýle s obroučkami stejné barvy jako její nehty četla.
"Dobrý večer." Pozdravil ji muž v obleku, který skládal deštník. Slečna za stolem s sebou cukla, zaklapla knihu a usmála se na něj.
"Dobrý." Pak pohlédla na děvče, které stále koukalo do země. Z vlasů jí odkapávaly kapky vody k bosým chodidlům. V jejím výrazu byl kousek odporu, strachu a lítosti.
"Žanett, přivezli jsme novou dívku. Udělej jí kartičku, prosím." Řekl jí jeden ze zaměstnanců blázince. Žanett okamžitě vyndala ze zásuvky složku, ze které vytáhla arch papíru.
"Jméno?"
"Cary Sinclaire. Cé-a-er-ypsilon," začal muž hláskovat.
"Es-i-en-cé-el-a-i-er-e." Ozval se tichý hlas, jakoby odříkával jakousi říkanku. Všichni pohlédli na dívku ve svěrací kazajce. Jasnýma, hnědozelenýma očima sledovala dívku za stolem, bledé rty trochu pootevřené. Hlavu měla mírně nakloněnou doleva, z vlasů, přeš pihovatou tvář až na bradu, jí stekla kapka dešťové vody. Žanett rychle dopsala a odkašlala si.
"Ee... její diagnostika?" Podívala se nervózně na jednoho zřízence.
"Schizofrenie, paranoia, deprese. Násilná, nebezpečná okolí." Diktoval muž, který předtím jako první promluvil.
"Vy jste její otec?" Zeptala se Žanett.
"A-ano, Jason Sinclaire." Odpověděl rychle muž v obleku. Bylo vidět, že potlačuje pláč.
" Podepište se tu prosím." vyzvala ho dívka za stolem.
Jason přistoupil, rychle přečetl, co vlastně podepisuje a naškrábal na prázdnou linku své jméno.
"Bude jí tu lépe, než tam venku." Řekla Žanett a povzbudivě se na něj usmála. Smutně ji oplatil jakýsi stín úsměvu. Pak přistoupil k Cary. Políbil ji na čelo a objal ji. Po tváři mu začaly téct slzy.
"Sbohem, holčičko... Přijdu, jakmile to bude možné."
"Budeč má ovečka?" Odpověděla mu tichým hlasem Cary. Dívala se na něj svýma velkýma očima. Jasonovi se v duchu přehrálo patnáct let s ní. Už nepokrytě plakal.
"Ano zlatíčko... Cokoliv si budeš přát." Pohladil ji po tváři a odešel. Ani nerozevřel deštník. Klopýtal po kamenité cestě k autu. Pak se za ním dveře zavřely.
"Odveďte ji na pokoj číslo 528... Bude tam jen ona... je ve třetím patře." Řekla Žanett mužům. měla co dělat aby se nezajíkla. Tady ale pracovat chtěla. Chtěla těm ubohým duším pomáhat, to, že to pro ni je těžké, byla určitě jen Boží zkouška, ve které musí obstát. Muži vzali Cary za paže a odvedli ji ke schodům, do kterých ji společnými silami nesli. Celou dobu nic neřekla.
Ještě ten večer byl za Cary doktor.
Zastavil se před dveřmi, na kterých bylo číslo pokoje. Povzdychl si. O té dívce už slyšel. Po tom, co došlo k nehodě, při které zemřel její matka a dvě sestry - Cary jediná přežila bez zranění - se její psychický stav zhoršoval. Začalo to nespavostí, depresemi, samomluvou... A skončilo u paranoii a schizofrenie. Viděla stále svou matku i sestry, jen ve zvířecích podobách. Nejvíce jí z míry prý vyváděly podoby oveček. "Jsou vzácné," říkávala, "jednou si jednu k sobě připoutám, protože mít ovečku je jako mít všechno ale nic." O měsíc později málem zabila v návalu zuřivosti třiadvacetiletého bratra, který onu osudnou noc zůstal doma s nemocným otcem. Pokoušel se jí říct, že to, co vidí není skutečné. nejdříve plakala, svěřovala se těm přeludům, jak se trápí, a když se jí pokusil utěšit skočila po něm a začala ho škrtit. Sousedé o jejich rodině říkali, že jsou prokletí - měli přijít o všechny ženy, když ale jedna přežila, posedl jí démon.
Otevřel dveře. Cary seděla na bílé plastové židli u okna, kolena přitisknutá k hrudi objímala pažemi a sledovala déšť za oknem. Bradu měla opřenou o kolena. Ke dveřím seděla zády, takže jí doktor neviděl do tváře. Nadechl se a vkročil. Ve chvíli, kdy překročil práh se dívka na půl otočila.
"Budete má ovečka?" Zeptala se.
"Jak se máš, dítě?"
"Budete?" Nedala se Cary.
"...Později. Teď mi odpověz."
Cary si povzdychla. "Jak se asi má, kuřátko ve vajíčku, než ho strčí do mrazáčku, kde je chlad a tma..." Zašeptala a zavřela oči. pak se odvrátila.
"Takže... Máš ráda zvířata?"
"Mám ráda mrtvé ovečky..."
Doktor nevěděl co říct. Ta dívka, oblečená v bílém plandavém triku s krátkým rukávem a tříčtvrtečních kalhotách stejné barvy, s vlnitými zrzavými vlasy a očima, ve kterých bylo něco co nedokázal popsat, mu začínala nahánět strach. "Mám tu pár obrázků. Řekneš mi co na nich vidíš, ano?" Přisedl s k ní, na stolek, který byl přišroubován k zemi. Vytáhl první kartu s inkoustovou skvrnou.
Cary se k němu otočila celým tělem, bradu stále opřenou o kolena. "Motýl," odpověděla a doktor chtěl už už odpovědět 'Správně, je to motýl', když dodala "by to byl, kdyby neměl ovčí vlnu kolem očí..." Cary posmutněla. "Doufala jsme, že jí tam mít nebude..."
To i já... Pomyslel si doktor a smutně vytáhl další obrázek. Cary se na něj zkoumavě zadívala.
"Jedovaný břečtan, který právě snědl beránka."
Doktor jí ukázal další obrázek.
"Šťastná rodinka, pochutnávající si na skopovém při vánoční oslavě nového roku."
V podobném duchu probíhalo ještě dalších sedm obrázků.
"Pro dnešek se s tebou rozloučím, Cary. Měj se hezky." Vykročil ke dveřím, když ho pobledlá ruka chytila za rukáv. Na zápěstí měla černou šňůrku se stříbrným korálkem, na kterém bylo cosi, co vzdáleně připomínalo kolibříka.
"Můžete mi dát papír a tužku?"
"Jistě... Sestra ti ji hned donese." Odpověděl dobrosrdečně doktor, když se vzpamatoval z leknutí.
"Moje sestřička je mrtvá. A té druhé se nikam nechce."
Na to doktor neodpověděl. Vyšel z pokoje a zavřel za sebou dveře.
 

1 person judged this article.

Comments

1 Claire Claire | 21. may 2011 at 17:37 | React

Je to nádherný ;) moc se ti to povedllo ;)

2 Káča Káča | 21. may 2011 at 22:33 | React

Tyjo to je úžasný...Uplně sem se do toho zažrala :-D ;-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama