Potrhaná ctnost,
srdce i duše,
zbývá jen posedlost,
to zvíře, které kouše,
a trhá všechno, znovu a znovu,
rozdupává slzy, které nestačí dopadnout,
uvnitř tma, větši než v noci patřící novu,
slunce stále odmítá vysvitnout.
Dříve rozžehávals svíce,
teď je zhasínáš,
pomalu a sladce,
a tu temnotu stále rozpínáš.
Je stále větší a hustší,
pokrývá zdeformované tělo,
duše je čím dál menší,
proč nezůstalo, co zůstat mělo?



