Pařáty mlhy, obtáčející se kolem smyčky,
houpe se tam už druhým dnem,
všimli si jej jen hladové, černé kočky,
usmívá se nad vidinou dobrého, nad věčným snem.
Svědomí i duše potřísněné krví a černou barvou,
ruce bezvládně splývající podél těla,
nesuďte ho, on jen vybral si cestu svou
která vede ven, z tohoto světa.
V jeho stínu, na místě, kde nachází se srdce,
leží mrtvá, uschlá růže,
náležela, stejně jako celé jeho já, jedné dívce,
už se nikdy nedotkne její kůže.



