Zíram na sebe a můj odraz v zrcadle,
připadám si neviditelná a nicotná,
přeju si, abych se byla bála zabít sama sebe,
nevidíš? Vždyť nejsem smutná...
Budu na tebe čekat, rozkošně plakající,
budu na tebe čekat, a dokonale lhát,
nevidíš? Jsem stále tady, čekající,
I když, přiznávám, bych si tě přála neznát.
Můj odraz jakoby trochu bledl,
a zapaloval tím uvnitř mě život,
za okny se vítr zvedl,
vidíš? Stále tu čekám jako idiot.
Znovu si připadám stejně, neviditelná,
přísahám - můžeš být můj krucifix,
na němž budu umírat, ukřižovaná,
znovu mizím, zbavena všech specifik.
Jsi teď šťastný?






