Tma vybledlá
Skoro do podoby slunečního světla
Naděje jak střep v srdci zabodlá.
Když se svět rozsvítí, a Slunce zaplaší sny,
Zmateně bloumajíc křičím do ticha
A ptám se těch, co mě neslyší
"Kdo podkopne bedny,"
(ve chvíli kdy smrt můj strach čichá)
"na kterých balancuji?" Provaz mi krk obtáčí.
"Kde je můj nejdražší?
Ten co pouta přesekne
A osvobodí bloudící duši?"
Stále stojím na tom ostrůvku
Beden, od země metr vzdálená,
Čekám a pláču nad neštěstím,
Život příliš pevně drží mojí ruku,
V nedohlednu je peklo a Múza zelená,
Asi je zbytečné doufat - tenhle svět neopustím.



