close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Povídky

Z trochu drsnějšího soudku, aneb jedna rychlovka po ránu.

6. may 2012 at 10:20 | Aya
Byla to zkažená láska. Zkažená ve všech pohybech. V tom, jak ji chytil za vlasy a zvrátil ji hlavu dozadu. V tom, jak jí pronikal do pánve. V tom, jak ji znemožňoval dýchat rukou přitlačenou na její krk.
A jí se to líbilo. Věděl to moc dobře.
Jednou zašli příliš daleko. Ona omdlela, a záda ji křižovaly krvavé šrámy. Od důtek, žiletek, nehtů. Na tom v tu chvíli nezáleželo. Trvalo dlouho - snad celou věčnost - než se probrala. V ten den jí řekl, že už jí nikdy takhle neublíží.
Nedodržel to.

Fairytale

10. may 2011 at 20:21 | Aya S.
Za pradávných časů, kdy se ještě magická stvoření neskrývala, a andělé chodili po povrchu zemském, žili v horách dva draci a jedna dračice.
Jednoho dne, když byli na lovu, našli obrovský zlatý poklad. Položili ulovené kusy masa vedle jámy se zlatem a začali se dohadovat, kdo by měl poklad i úlovek dostat.
"Já musím dostat poklad i úlovek, protože jsem nejstarší a nejsilnější." Prohlásil první drak, s šupinami lesknoucími se azurově modrou barvou a s ohromnými bodci posázenými na zádech po linii páteře.
"Ne, to já bych měl zlato i maso dostat, jsem přeci nejchytřejší a nejrychlejší." Okřikl prvního draka druhý, zelený drak, s velkými křídly a hroty na konci ocasu. Oba draci pohlédli na dračici a čekali, co na svou obranu řekne ona.
Dračice na oba pohlédla svýma velkýma žlutýma očima a roztáhla pysky do úsměvu. "Zlato i potravu dejte mě. Jsem matkou několika dětí, v doupěti mám vejce. Na takovéto dohady nemám čas, nebo mi děťátka umrznou."
Ostatní dva draci se ale svých úlovků nechtěli jen tak pro nic vzdát a hádali se dál. Po chvilce šel kolem druid z nedaleké keltské osady.
"Ale, ale, copak se to tu děje?" Zvolal k těm hádajícím se stvořením.
"Moudrý druide, rozsuď nás." Zařval zelený drak. "Byli jsme na lovu a na cestě domů jsme našli tento poklad. Kdo si ho má vzít, a kdo si má vzít potravu?" Otázal se.
"Je to všechno mé. jsem nejstarší a nejsilnější!" Opakoval modrý drak.
"Já jsem majitelem toho všeho, jsem nejrychlejší a nejchytřejší!" Řval zelený drak.
"A já jsem matkou dětí, které kvůli vašim nesmyslným hádkám zahynou, pokud se brzy nevrátím!" Zařvala dračice, mocněji než oba draci.
Druid se zamyslel a řekl: "Vy dva si rozdělte poklad. Muži jsou od toho, aby měli moc. Ty, dračice, si vezmi dnešní úlovek. Jsi žena, a musíš být silná. Dáváš drakům děti a to je větší a mocnější úděl, úděl božský, silnější než boje, moc a chytrost. Ty jsi stvořitelkou, jídlo náleží tobě."
Dračice poděkovala, vzala jídlo a odletěla, aby nakrmila děti a dala jim teplo.
Drakům se to ale nelíbilo. Nelíbilo se jim, že by se měli dělit a tak do jámy ulehli a rozhodli se, že zlato bude náležet tomu, kdo dřív odletí pro potravu.
Druid nad nimi zavrtěl hlavou a odešel do lesů na sběr bylin. "Hloupá stvoření…" řekl si sám pro sebe, když byl od nich dostatečně daleko.
Když kolem tohoto místa po několika letech letěla dračice s pěti mláďaty, uviděla dvě dračí kostry, jak stále hlídají svůj poklad. Nic jim nebylo platné, že byli silnější, nebo chytřejší. Kvůli své chamtivosti a neochotě prohráli a zároveň vyhráli oba. A pokud lidé toto místo nezničili a vítr a písek nezničil jejich kostry v prach, hlídají tam draci svůj poklad od dnes.

Duch v knihovně

20. march 2011 at 14:36 | Aya S.
Elen hodila na stůl hromadu starých zaprášených knhi a povzdychla si. Bylo teprve sedm hodin, ale venku se obloha začala zatahovat temnými mračny, takže byla téměř naprostá tma. Čekala ji dlouhá noc strávená nad hromadou starých spisů a záznamů o tom, co se dělo v místní knihovně. Prý tu řádil duch starého knihovníka. Při té myšlence se neubránila smíchu. Jak absurdně to znělo, když jí o tom její nadřízený vyprávěl. Ale někdo z vyšších míst o tuhle historku evidentně jeví zájem, takže je na ní aby se tím vším prokousala a složila střípky důležitých informací - nebo alespoň zajímavých informací - do zkrácené verze toho dlouhého příběhu.
Prokřupla si kloubky, rozsvítila lampičku, sedla si a pustila se do čtení prvního spisu. Byl tu záznam o první návštěvě toho starého pána. Stalo se to prý 3. července roku 1851. Ve dvě hodiny a padesát minut ráno. Jestli to bude všechno takhle do detailu přesný, praskne mi brzo hlava. Pomyslela si a když tak četla o čase, podívala se už jen ze zvyku na ciferník starých ebenových hodin visících na zdi za zejími zády. Půl desáté. A to byl teprve první soubor informací. Tiše zaúpěla.
Po dalších třech hodinách už měla přečtené celkem čtyři spisy a dalčích šest ji čekalo. Její obavy se vyplnily - všechno bylo vypsáno v naprostých podrobnostech, jako byl čas i datum, den v týdnu a tak podobně. Papír s poznámkami už byl z obou stran popsaný a tak se zvedla a šla pro štos dalších. Jeden evidentně nestačil. Když se zvedala hlasitě jí zakřupalo v zádech. Otočila se a podívala se na hodiny. Půl druhé. Vzala si papíry, ale ještě nešla zpět k práci. Vykročila do temného pokoje vedoucí k její pracovně. Obvykle tam sedí její sekretářka. Teď tam byl jen tíživý noční vzduch. Začala si připravovat kávu a přemýšlela o celé té historce. Starý knihovník co se oběsil ve východním křídle v prvním patře protože ho chtěli vyhodit. Jaké to klišé. Vážně skvělej námět na horor. Kolik že to je hodin?.. Půj druhý. Počkat - neslyším tikání.. Že by se zastavily? Hodiny v její pracovně obvykle vydávaly velice hlasité titákní, které lezlo na nervy všem jejím spolupracovníkům i její sekretářce. Koukla se na hodinky na svém zápěstí. 2:48. Ano, určitě se zastavily.. Přejel jí mráz po zádech. Dvě minuty... Porelo jí automaticky hlavou. Pak se zasmála nad svou pitomostí. Člověk si čte takovou blbost a hned uvěří že je to pravda.. Zavrtěla nad sebou hlavou, vzala kávu a otočila se k návratu do své pracovny. Pak v ní najednou hrko. Východní křídlo, první patro... To - to je přece moje pracovna... S těžkým srdcem vykročila. Z místosti se ozýval divný zvuk. Když vešla, viděla ručičky ebenových hodin jak se závratnou rychlostí přetáčejí zpět.
S vykulenýma očima sledovala ciferník. Pak se náhle zastavil. Velká ručička ukazovala na cifru 11, malá kousek před číslici tři. Dvě hodiny, padesát minut. V místnosti se prudce ochladilo, světla zhasla. Z knihovny se pak do noci ozval jediný ale dlouhý, pronikavý a hrůzostrašný výkřik.

Klec života.

29. january 2011 at 21:56 | Aya
Krátkými kroky šla mezi pískovcovými hárobky, na které dopadaly kapky deště. Mířila k jeho hrobu. Pokud je nějaké místo, kde chce ukončit svůj život, je to právě tam. Dnes je velký den. Dnes bude doopravdy svobodná. Ode dneška nebude cítit bolest, nebude jí tížit osud její a jí blízkých... Konečně ucítí jiný druh prázdnoty - ne tu prázdnotu, tu příšernou a tísnivou, která jí pokaždé vžene slzy do očí - ale takovou, která je lehká. Snadná. Bezbolestná.
Moc dobře věděla, že jí temnota zlomí. Věděla to už ve chvíli, kdy poprvé proplakala noc. Věděla to od chvíle, co se poprvé cítila lapena v kleci života. Ale dnes - dnes se z ní dostane ven.
Usedla do mokrého břečťanu, který obrůstal kolem jeho hrobu. Sama ho sem před rokem sázela. Věděla, že on by to tak chtěl. Její bílé šaty byly už tak dost nasáklé dešťovou vodou a tak si ani nevšimla toho že jsou zelené lístky mokré. Chvíli jen tak seděla, opřená o náhrobek z černého mramoru, do kterého bylo vytesáno jeho jméno, datum narození a úmrtí. Ten den zemřela také - vlastně ne. To byla jen první fáze její smrti. První krok k volnosti. Jestli se tam s ním sejde, poděkuje mu za to.
Sundala si z krku řetízek, na kterém se houpala žiletka. Její ostří, na které dopadal déšť jí uklidňovalo. Nikomu tu nebude chybět. Ví to.
Poposedla si a znovu se opřela zády o chladný kámen. Pevně, rozhodně uchopila žiletku mezi palec a ukazovák levé ruky. Pravou ruku natáhla před sebe, dlaní vzhůru. Zatla pěst. Bude to bolet? Fyzická bolest je přeci snadnější než psychická... Já se alespoň částečně utišit. Osvobozuje.
Přiblížila žiletku ke kůži, dokud její ostří, její chladné otří nepocítila na jemné kůži. Před ní je ta brána, a žiletka je klíč.
Přejela si ostřím po zápěstí. Projelo hluboko, hluboko do tkáně, prořízlo žíly i tepénu.
Brzy se její krev smísila s deštěm a déšť se smísil s jejími slzami. Konečně je volná.

Hokus pokus

16. january 2011 at 16:45 | Aya
Je to jen....Experiment. Chci vědět jestli by jste chtěli další pokračování a jak se vám to líbí - prosím hlavně o kritiku. Díky.
~
Les halila hustá, těžká mlha. To, co se dělo za touto bledou oponou, zůstávalo lidským očím skryto - možná že jejich sluch zachytil tlumený vzdech či křupnutí větvičky. Ale Eleanor nebyla člověk. Její chodidla se dotýkaly vrstvy sněhu, aniž by se probořila. Rychlými kroky mířila do nitra Černého lesa.
Pod stromem se zmítalo tělo mladé dívky. Oči měla obrácené dozadu, takže nylo vidět pouze bělmo. Jejím tělem procházely příšerné křeče. Eleanor k ní přešla a stříbrnou dýkou jí podřízla hrdlo. Pak se z rány dlouze napila. Krev lidí, které posedl ďábel pije již bezmála tři roky. Dodává jí mnohem více síly než obyčejná krev a je - alespoň podle ní - chutnější a lahodnější.
Když s sebou dívka přestala škubat v předsmrtných křečích, Eleanor odešla. Nebylo by nejšťastnější, aby jí tu - i když je to nepravděpodobné - viděl nějaký vesničan.
Když svítalo, nad zemí se stále převalovala těžká mlha, přes jejíž bílé závoje bylo stále pramálo vidět. Eleanor šla na trh a prozpěvovala si prastaré keltské písničky z truchlivou a zárověj veselou melodií. Náhle jí zastavil šokovaný muž - místní kněz.
"Mladá Mirian je mrtvá!" Oznámil jí naprosto otřese informaci, kterou věděla už dávno.
"To je příšerné." Nasadila masku v níž se mísil výraz naprostého zděšení a zdrcenosti zároveň. "Jak se to stalo?" Nějaké zvíře jí roztrhalo hrdlo, pomyslela si s dětskou radostí z rozehrané hry.
"Nějaké zvíře - ano nejspíš zvíře - jí roztrhalo hrdlo a ona vykrvácela."
"Strašné." Eleanor - stále hrajíc šokovanost - se pokřižovala. "Ať odpočívá v pokoji."
"Ano, tak tak.." Pověděl rychle kněz, nadzdvihl černý klobouček na rozloučenou a odkráčel rozhlásit tu 'novinu' dál.
Eleanor pobaveně zavrtěla hlavou a vydala se mlhou dál, na trh.

Štědrý večer

23. december 2010 at 22:27 | Aya
Byl Štědrý večer. Tyna, svobodná matka jediné dcery prostírala k večeři. Bydlela u své matky, v malém domku na venkově. Nic převratného, ale domek byl útulný a Tyna se v něm cítila být doma.
"Mami?! Kristyn?! Večeře!" Křikla do otevřených dveří. Na schodech se ozvaly nejprve rychlé kroky, které oznamovaly že se blíží Tynina dcera Kristyn.  Pak se ozvaly pomalé, šouravé kroky Kristyniny babičky.
Když někdo viděl Tynu s její matkou, pomyslel si že být s nimi v rodině musí být krásné. Pokud je ale viděl s malou Kristyn, okamžitě ho zamrazilo až do morku kostí. Dívenka  nebyla své matce téměř vůbec podobná. Husté, kadeřavé vlasy barvy kve jí spadaly až do poloviny zad, bledá pleť závodila s bledostí sněhu, což by ovšem bylo v pořádku... Ale ty oči. Byly jako hvězdy. Jako umírající hvězdy, které posílají okolí poslední doušky světla, než zhasnou úplně. Hvězdy, které v zoufalém boji o život safírově září. Zatímco její matka se pyšnila vlasy barvy zralého obilí, tmavou barvou pleti a očima podobnýma malým olivínům.

Cesta ke konci

14. november 2010 at 21:37 | Aya
Třetí díl Ztracených duší =)

Přistoupil k otevřenému oknu. Ledový noční vítr se mu opřel do tváře a rozcuchal jeho delší vlasy barvy havraních křídel. Zahleděl se na měsíc a vzal stříbrný amulet, jenž s emu houpal na krku do dlaně. Stiskl ho.
"Už jen tři, drahá... Už jen tři." Vydechl tiše. Jeho hlas zanikl v šeptání větru. Stále hleděl do bledého světla luny, které propůjčovalo jeho pleti přízračný vzhled.
Za jeho zády se ozvalo přidušené mumlání. Otočil se a rty se mu zvlnily do úsměvu.
"Ach... Málem bych zapomněl, maličká. Bez tebe už jen dvě." Řekl do tmy, zavřel okno a vydal se ke své posteli. Dívka, která v tomto bytě bydlela nyní ležela na posteli se svázanýma rucema. Přes pusu měla pruh látky, aby nemohla křičet.

Tik...Tak...kolik ti zbývá času?

15. october 2010 at 20:41 | Niky Nika
Další část povídky "Ztracené duše"..=) Enjoy ;)

Budu vám vyprávět příběh, kterej se stal člověku co nikdy neměl štěstí. V lásce.. Životě.. Práci.. Dokonce ani na zkurvený cestě do města sem se vždycky na půl hodiny zasekla v zácpě. Možná tyhle zdánlivý drobnosti vedly právě k tomu, že se mi život posral o to víc.
Bože.. Nikdy bych si nemyslela že jedna pitomá, posraná hodina dokáže zničit i to, co od začátku zničený vypadá.
Už to hnusný, studený ráno mi mělo předpovědět že se celej den takhle zhroutí.. Jela jsem na hřbitov, kvůli mrtvý matce. Když pře rokem umřela, umřel s ní i kousek mě. Nikdy se o mě nikdo krom ní nestaral. Otce jsem nikdy nepoznala. Ten sráč se na nás obě vykašlal ještě dřív než jsem se narodila. Prostě zdrhnul. Vzal prachy, máminy šperky a sprostě zdrhnul od mámy kterou zbouchnul.
Když sem přišla na hřbitov, šla jsem k automatu se svíčkama. Hodila do něj mince a čekala. Nefungoval. Teprve potom jsem si všimla rozškubanýho lístku na kterym mohlo dřív stát něco jako Mimo provoz.

Ztracené duše

13. october 2010 at 12:31 | Niky Nika
Tak, a je tu ta slibovaná povídka. Upozorňuji, že jsem si na ní dala vážně právi, takže povinně všichni přečíst!! =D

*Cesta ke hvězdám [2]*

7. september 2010 at 17:55 | Nikyta Destiny*
Tak další část..=) Pokud se vám první nelíbila, snad bude tahle lepší..=)) Enjoy!

*Cesta ke hvězdám [1]*

6. september 2010 at 18:55 | Nikyta Destiny*
Takže.. Už delší dobu se tu neobjevila žádná povídka.. Tak to napravím..=) téma je jednoduché - opět a stále upíři =).. Bude víc dílů, asi dva až tři.. Kapitulovka to ale není..takže Enjoy.. =)

**Zrcadlo**

16. april 2010 at 14:56 | Nikyta * [Tzim] *
Otevřela jsme oči. Budík mě probudil uprostřed divného snu. Padala jsem z děsivé výšky na kameny. Ale nedopadla jsem.. Propadla jsem se jimi, jakoby to byla jen divná voda. Ale padala jsem dál.
Promnula jsme si oči a zamáčkla budík.
"Em! Máš na stole čaj!" Ozval se hlas mé matky. Zněl děsně. Jelikož nás nedávno opustil táta a vzal s sebou mého bratra, kterého měla matka radši než mě, dost jí to vzalo. Navíc ukradl skoro všechny peníze, takže jsem musela vydělávat i já občasnýma brigádama.
Vydrápala jsem se z postele a nohama vklouzla do bačkor. Seběhla jsem schody a usmála se na mamku. Byla jako vždy pobledlá, kruhy pod očima a samotné oči vypadaly jako skleněné. V ruce třímala jako vždy láhev vodky. Tuhle její novou závislost jsme nenáviděla.
"Mami.. Já si to dopiju až to trochu vychladne.." Zamumlala jsem a šla zpět do pokoje. Nemám chuť se na ni dívat, takhle po ránu. Připravím se do školy.. Matka mezitím odejde do práce.. Pracuje jako servírka v jednom špinavém baru.

**Nejdelší okamžik**

30. march 2010 at 21:25 | Nikyta * [Tzim] *
Jen taková rychlovka z nudy.. Kvůli LEE!! Protože kvůli NÍ nemůžu psát další díl Secret Minuit..!! Grr!!! =D

Ležela jsme na zemi, vedle Kattie. Viděla jsme svou nejlepší kamarádku, s rozraženou lebkou. Viděla jsem její otevřenou ránu. Ne.. Už mě nezastraší nic, co se smrti týče.. Tedy myslím.
Nevím jistě, jestli je smrt, taková, jaká čeká mě zrovna to nejlepší. Uznejte, že zemřít v klidu, ve spánku, je lepší než zemřít ve dvaceti tím, že vás napadne vlkodlak zápasící s upírem.
Jistě.. Neměla jsme se do těch věcí motat. Kattie už na to doplatila a mě to ještě čeká.
Co je to za nápad, míchat se do hádky, která se netýká lidí, ani tohoto světa? Můj názor je rozzuřenému vlkodlakovi i krvelačnému upírovi ukradený.
Rozdíl mezi těmi dvěma je, že smrt, kterou vám způsobí upír je víceméně bezbolestná. Kdežto když vás má zabít vlkodlak.. Uznávám, že Kattie je na tom ještě, v určitých mezích, dobře. Schytala to rovnou skrz lebku, přímo do mozku, tudíž smrt přišla rychle. Jenže co čeká mě? Může mi ukousnout hlavu.. Nebo končetinu po končetině a já pak umřu na vykrvácení.
Zajímavá smrt. Škoda, že to nikdo nebude vědět - jak jsem umřela. Byl by z toho zajímavý příběh. Kdyby někdo sepsal moje poslední myšlenky.. Koho by to napadlo, že budu myslet zrovna na takhle triviální věci?

**Všechno se ztrácí..**

14. march 2010 at 0:17 | Nikyta*
~Utápím se v depresi, takže se nedivte....;)

Nad mou hlavou se vznášela temná oblaka. V dálce hřmělo. Na mé tváře dopadaly první kapky. Moře hluboko pode mnou rozzuřeně a zlověstně dunělo a bublalo. Jakoby vědělo, co chci udělat.
Tady, na útesech, vál vítr mnohem silněji než dole v údolí. Moje vlasy barvy mléčné čokolády za mnou vlály jako závoj, společně s bílými šaty.
Přemýšlela jsem. Mělo cenu skákat? Ne.. Špatná otázka.. Existuje-li osud, proč si vybral zrovna mě?! Proč jsme se tedy musela narodit, bylo-li mi předurčeno takovéhle utrpení? Existuje-li Bůh, proč nechává jedu ze svých oveček takto trpět? Existuje-li dobro, kde je?! Existuje-li světlo...proč tápu ve tmě?
Ano. Mělo cenu skákat. Jedině takhle můžu nechat tu ránu, díky které mám srdce v půli aby se zahojila. Jedině takto, můžu zahnat bolest. Utrpení. Muka.
Ano. Chci to skoncovat. Nemá cenu žít ve světě bez Něj. Nemá cenu žít ve světě, kde všichni jen předstírají. Kde nesmí existovat důvěra, protože když je někdo důvěřivý, naletí. Kde neexistuje ani kapka lidského soucitu. Kde existuje jen krutost a nenávist. Kde vládne moc. Peníze. Povrchnost.
Ano. Bolí to. A proto, proto s sebou stáhnu na dno i jeho. Za to, co mi provedl.
Můj pečlivě sepsaný dopis teď nejspíš leží na nočním stolku v mém pokoji. Pečlivě složený, napsaný, jak nejlépe umím. Ale.. Možná že ho už mamka našla. Možná ho už čte.
Možná už čte... Možná už čte ty řádky bolesti a smutku.. A možná mě pochopí. Možná také ne. Ta slova si pamatuji nazpaměť. Na druhém řádku, v třetím slově jsem udělala hrubku.
Třeba čte první větu..'Milá maminko.. Vím, že to pro tebe bude těžké, ale musím. Já už to nezvládnu.'..Možná čte poslední..'S láskou, na věky, Suzie.'..A možná..Možná ještě uklízí. Ještě ani nezačala. Nebo sedí na posteli a pláče.
Je tolik možností. Bohužel, pro mě je tu jen jedna. Jedna jediná.
Až si maminka přečte, celý dopis o zradě.. O tom, jak se její dcera zamilovala do někoho, kdo lásku k ní jen předstíral, aby si s ní zahrál krutou hru, a v konci jí krutě opustil, o největším tajemství, toho zrádce.. O tom, že zabil.. Půjde na policii..? Nebo poběží sem, aby se mě pokusila zastavit..?
Už prší. Kapky dopadají do mých vlasů. Na má ramena. Na ruce. Na oční víčka. Odtud stékají dolů k bradě. Ne.. To nejsou kapky. To jsou mé slzy. Mají slanou chuť. Nadechnout se. Naposledy. Ten krásný, svěží mořský vzduch. Slaný podtón v něm. Vůně trávy a šeříku, který kvete kolem. Zvuky.. Zvuk hromu kdesi v dálce. Ptačí zpěv. Burácení vln rozbíjejících se o kamennou stěnu útesu. Šumění větru. Krásné tóny houslí, které vždy vykouzlí moje maminka. Zvuky kapek dopadajících na střešní sklo mého okna. Barvy. Temně modrá barva moře přede mnou. Sytě zelená tráva pod mými chodidly. Temně šedá barva nade mnou, na obloze. Fialová barva kvetoucích šeříků.
Ano. Stojí za to zemřít. A ne..nestojí za to, žít dál. Nechci. Nezvládla bych to.
Vnímám trávu pod svými chodidly. Můj poslední krok.
Už v podstatě necítím nic. Jen rychlé proudění větru a podivný pocit v žaludku z pádu. Poslední nádech a výdech. Poslední dotyk deště a větru. Všechno bude pryč. Všechno se ztratí.

*Zločin z Vášně*

17. february 2010 at 20:14 | Nikyta*
Psala jsem to DOST rozzuřená..takže se nedivte..=D je to krvák..>D

Kidsland- soutěž "Hrdinové dob dávných"

11. february 2010 at 14:33 | Shaire*
takže..tohle je do soutěže na KidsLandu. Soutěž se jmenuje Hrdinové dob dávných. No a nebyla bych top já, abych si nevybrala Vlada Drákulu. Zaskočení? o to jde!=)) tak čtěte dál..

*Dead love*

9. february 2010 at 10:25 | Shaire*
Tak jsem si jednou zkusila povídku z pohledu kluka..=DD celkem záhul..kluci jsou divní..xDD

Už je to rok, co umřela. A i přes to, vždy když jdu na hřbitov, k jejímu hrobu, jakoby žila. Jakoby tam stále byla.. Tam, pod tím bukem, na hřbitově, tam, kde leží pod tlustou vrstvou zeminy přežívá část jejího krásného ducha a zanechává dojem že tamtudy stále bloudí její mladá duše.
Je to příšerné.. Jeden den jí doprovázím domů a druhý se dozvím že vypadla z okna svého pokoje v druhém patře jejího domu. Myslel jsem že si vezmu žiletku a půjdu do té věčnosti za ní. Ale cosi mi říkalo abych to nedělal. A tak jsem tady, pod tím bukem, a hltám příchuť její přítomnosti.
Dnes je to přesně rok.. Přesně rok od doby, co zemřela spolu s ní i část mé duše.
Nikde na hřbitově není ani živáčka.
Jakoby mi chtěli dopřát chvíli ticha na přemýšlení.
Náhle se v křoví napravo ode mě cosi pohnulo. Už byla tma, a tak se mi prosím nedivte že jsem leknutím málem vypustil duši.. Asi ptáček.. pomyslel jsem si a nechal jsem to být. Pak se to stalo znovu. Ale na ptáčka v křoví to znělo mnohem.. no.. neohrabaněji. Jakoby tam bylo něco většího. Teď jsem dostal opravdu strach. Tady v Kanadě, kousek od Toronta se v divočině potulují různá zvířata. Naposledy jsem se podíval do houštin s nadějí že odtamtud vyletí orel, nebo cokoli jiného, neškodného. Místo orlích křídel jsem tam ale uviděl dva zářící body.. Zářily bledým, chladným světlem. Teď už jsem se nerozmýšlel, pohlédnul na hrob své lásky a vystřelil ke hřbitovní brance co mi nohy stačily. Ohlédl jsem se, jestli mě to náhodou nepronásleduje..
Ale ouha..
Místo krvelačného medvěda, nebo vlka, z houští vylezla postava, která mi každým rysem vysílala do těla jasný signál: Znáš mě!
Zastavil jsem se a vyčkával. Postava byla menšího vzrůstu a štíhlá.. Dlouhé vlasy.. Štíhlé a dlouhé nožky.. Byla to žena. Podle vzrůstu spíše dívka. Otočil jsem se a vydal se k ní..
"Nepotřebuješ pomoct?" zeptal jsem se jí.. Vypadala mladě a tak nějak zmateně, i když z jejího postoje vyzařovala sebedůvěra a ostražitost.
Podívala se na mě svýma zelenýma očima. Ty oči znám. Tolikrát jsem se topil v té zelené, která vypadá jako tráva na golfových hřištích.. Tolikrát jsem obdivoval ty husté černé řasy. To není možné.. Ale přesto. I kdyby nebyly vidět oči, poznal bych ten úzký a roztomilý nosík, nebo ty krásné, plné rty se smyslnou křivkou na horním rtu, nebo ty husté, dlouhé černé vlasy. byla to nepochybně ona. Amy, láska mého života.
Sladce se na mě usmála a narovnala se.. Bylo na ní cosi zvláštního.. Tedy kromě toho že má být už rok mrtvá ale stojí přede mnou jako den předtím než zemřela. Vykročila ke mě. Připadal jsem si jako v tranzu. Nemohl jsem dělat nic jiného, než sledovat její koketní chůzi. Pohupovala lehce boky a blížila se ke mně. Byla přesně taková, jakou jsem si jí pamatoval, ale vyzařovala z ní jakási nadpozemská krása.
"Dlouho jsme se neviděli.." řekla svým sametovým hlasem, který byl jako tekutá čokoláda.
"to...eh..ano.." nebyl jsem schopný ze sebe vydat ani hlásku. Co by jste taky čekali? Že budu extrémně výřeční?
Znovu se sladce usmála. Už byla u mě a prohlížela si mě. Pak se mi zadívala do oči a pohladila mě rukou po tváři.. Mimoděk jsem před jejím studeným dotykem ucukl.. Pak udělala ještě jeden dokonalý krok. Stoupla si na špičky a políbila mě. Tomu jsem neodolal.. Vjel jsem jí rukama do těch úžasných hebkých vlasů a líbal ji. Připadal jsem si jako v nebi. Nevnímal jsem ani to, že mě začala líbat na krku. Procitl jsem až když jsem ucítil prudkou bolest tam, kde mě líbala. Otevřel jsem oči. Byla doslova přisátá na mém krku, tam, kde jsem cítil bolest. Pak ta bolest skončila a ona se ode mě odtáhla. Rty rudé od mé krve, a zvlněné dravčím úsměvem.
"Přeješ si se mnou být navždy, lásko?" zeptala se mě sladce. Nebyl jsem schopný než jen přikývnout. Svět se se mnou točil a vnímal jsem už jenom to, jak se sama kousla ostrými špičáky do zápěstí a přiložila mi ho k ústům abych se napil. Pil jsem. Pak se svět ponořil do temnoty a já už necítil nic.
Probudil mne teprve zvuk bouchnutí dveří. Otevřel jsem pomalu oči. Všude kolem byla tma jako v pytli. Ale já jsem viděl. Viděl jsem všechno kolem. A viděl jsem i ji, jak stojí u zavřených dveří a spokojeně se usmívá.
"Vítej v mém světě.." pozdravila mne a já se pomalu zvedl. Začínalo mi to docházet.. Už nejsem mezi živými. Ale ani mezi mrtvými. Jsem nemrtvý. Jsem jako ona. Jsem upír.

BY CYXK.BLOG.CZ

*Hračička*

16. january 2010 at 16:52 | Shaire*
Z temnoty ke mně doléhá známý zvuk.. Elektrická kytara?! Tady?! Aha....Zapoměla jsem si vypnout budík.. Natahuji ruku a vypínám budík na mobilu, který mi každé ráno, sedm dní v týdnu hraje soundtrack Královny prokletých.. Ale dnešek je něčím jiný..není to jen tím, že je první den velkých prázdnin.. Ve vzduchu cítím zvláštní atmosféru.. Přemýšlím, že bych ještě zkusila usnout, ale vím že je to marné.. Za mamkou ani tátou jít také nemohu.. Ze svého výletu se vracejí až zítra pozdě večer.. Musela jsem je opravdu hodně dlouho ukecávat, než souhlasily..
Týden krásného klidu... a depresivní nudy..
Natáhla jsem se pod noční stolek a vytáhla si notebook. Třeba bude někdo na ajsku. A vida.. Můj idol je on-line..
Napsala jsem mu takový ten kec typu "Ahoj, jak je?" a šla jsem na net.
O pár chvilek později mi odepsal:
Sim0n001: Nic moc..hrozná nuda..:P
Zasmála jsme se hnedka mu odepsala že u mě je to o samé.. pak se to stalo..
Sim0n001: neces se sejit?
Chvilku jsem civěla do monitoru.. no jasně že se CHCI sejít!! Odepsala jsem mu a vyskočila z postele. Vzala jsem si jedno z mých nejlepších oblečení a vydala se na smluvené místo..
Dnes je ošklivo.. Obloha je černá, vzduch těžký a nasycený vůní letní bouřky. Simon tu ještě nebyl. přela jsem se o zeď samoobsluhy a čekala. Někde blízko děsivě zahřmělo a oblohu rozetnul blesk..
Zapřemýšlela jsem, jestli bych neměla jít domů..ale na to jsem se na něj až moc těšila. Trhla jsem s sebou..jakoby se u popelnic něco pohnulo.. Ale..to asi nic nebude.. Zadívala jsem se směrem, odkud by měl přijít.. Tentokrát jsem si jistá, že se tam něco pohnulo!! Přesunula jsem se teda před vchod do samoobsluhy..nebudu riskovat že mě tam přepadne bezdomovec.
Už má pět minut zpoždění..a já mám stále nochvějný pocit, že mě někdo sleduje, a občas zahlédnu známku pohybu..
Oblohu rozťal další blesk a uhodilo. Bouřka byla tu. Začaly padat první kapky deště, ale hned se to spustilo na plno. Jako kdyby někdo vylil bezedný kbelík vody na model městečka. začalo příšerně foukat. A zase!! ten pohyb!! Tak..a teď toho mám právě dost..nehodlám být o prázdninách nemocná, nehodlám se nechat přepadnout od nějakýho bezdomovce. Jdu domů a Simonovi napíšu proč jsem tu nebyla.
Cestou domů mě stále pronásledoval pocit že mě někdo sleduje. Neustále jsem se otáčela, a vždy jsem zachytila periferním viděním známku pohybu. Začínala jsem být pořádně vyděšená. zahnula jsem za roh ulice a tam! Stál tam Simonův kamarád Jeremy.
"Ahoj princezno".. Pozdravil mě vlezle.. Zamručela jsem něco jako "ahoj" a chtěla ho obejít, ale zastoupil mi cestu.. Přitiskl se na mě celým tělem a hnal mě ke zdi. Celou dobu mě sledoval chtivým a chladným pohledem. Teď jsem se už fakt bála! Nevěděla jsem si rady, tak jsem mu uštědřila pěknou facku a zdrhla jsem.
Za dalším rohem ulice, jsem nepotkala žádného Simonova kamaráda tak jsem si oddychla.. Ale ne na dlouho. Za popelnicemi se začal zvedat jakýsi stín.. Ne..byla jsme až moc vyděšená na to, abych zjistila o co jde, tak jsem se zase dala na útěk..byla jsem absolutně vyděšená, promoklá od deště a absolutně vyčerpaná.
Když jsem doběhla domů rychle jsem za sebou zabouchla vchodové dveře..naskytl se mi nadmíru divný pohled.. Simon! Chechtal se u popelnic s Jeremim..Pochopila jsem.
Naprosto naštvaná jsem vyběhla schody do našeho bytu a zapla notebook. Simon byl samozřejmě off-line, ale za nějakou dobu se připojil a jakoby nic mi napsal, proč jsem tam nebyla.. o už na mě bylo příliš a pořádně jsem ho sprdla, jak je trapnej atd..
Mimoděk jsem se podívala z okna a tam byl zase ten kdosi v černym.. Už jsem si vážně říkala jak je Simon trapnej, tak jsem na toho někoho ukázala prostředníček a zatáhla záclony.. Počkat.. Ale vždyť já jsem viděla Simona, a Jeremiho... Nikdo další s nimi nebyl.. S podezřením jsem se podívala skrz žaluzie.. Ten někdo tam pořád byl!! Přeběhl mi mráz po zádech a zase jsem se schovala.. Ale po pár vteřinách mi to nedalo a podívala jsem se znovu.. Nic.. Nikde nic..

*Věčný konec*

13. january 2010 at 21:22 | Shaire*

Sedím na policejní stanici...vše tu působí tak zanedbaně..chladně..krutě..vlastně bych se tu měla cítit dobře. Omyl.. Před ostrým světlem lampy, kterou na mě namířily jsem sklopila zrak k zemi a moje zrzavé vlasy mi přepadly přes obličej.. Musím vypadat vážně zničeně a bezútěšně..
Promluvil na mne mladší policista poněkud zastřeným hlasem: "Takže..ehm..Sáro..Podívej se na mě!" vykřikl nakonec..myslím že si jen chce získat čas aby si utřídil v hlavě to, co mi chce vlastně říct.. Nechce se mi dívat se na něj a cítit z jeho pohledu mou vinu, ale vím, že když to neudělám budu mít ještě víc problému.. Pomalu jsem zdvihla zrak do jeho obličeje, který měl stažený úzkostí a zřejmě i nerozhodností. "ehm..jsi..jsi obviněna z krádeže a vraždy.." zarazil se a ohlédl se po starším policistovi v rohu, který nesmlouvavě kývl hlavou, načež ten mladší pokračoval.."mám na tebe pár otázek. Chci, abys mi řekla pravdu, protože jenom tak se můžeš dostat na svobodu. Věřím, že jsi to neudělala." Ušklíbla jsem se..Přímo jsem cítila nenávist, která z něj vyzařuje.. Jeho víru v mou vinu. Nedalo mi to a zasmála jsem se..Nepoznávala jsem svůj smích. Poslední tři dny jsem odmítala jídlo i vodu, takže zněl jako když nehty jedou po školní tabuli. "to myslíte vážně?" odkašlala jsem si, aby můj hlas nezněl tak zastřeně a sebelítostně. "Hele..vím, že si myslíte že jsem to udělala. Jen se ze mě snažíte vytáhnout jak jsem já, patnáctiletá holka mohla zdrhnout s patnácti tácema a vraždou na krku!!" obvinila jsem je..Vyměnily si starostlivý, ale zároveň rezolutný pohled.

New Rubric

13. january 2010 at 20:50 | Shaire*
Takže...sem budu dávat krátké povídky atd..nebudou to povídky na pokračování jako Vampire City, nebo Bloody London..prostě samostatné na sebe nenavazující povídky...=))
 
 

Advertisement